Roku 1912 byla postavena továrna na výrobu umělého kamene a umělých omítek značky „Břizolit“. Výrobu zaváděl sochař Fehse od firmy Thomas, mistrem byl Josef Vácha. Zužitkovával se tu kaolinový písek, kterého byl i při dobrém odbytu stále nadbytek. Zpočátku se denně vyrábělo 15 tun, ale brzy dosáhla výroba 13000 tun ročně. Omítky se používaly na fasády domů nejen v českých zemích,
..
ale i v zahraničí, např. ve Vídni. Lukrativní výroba Břizolitu byla kvůli silikóze zrušena až po roce 1945.
1929 Po rozšíření břizolitky stoupla její kapacita na 1400 vagonů ročně.
x
x
..
1939 V listopadu byla v hostinci u Meistrů založena odbojová skupina, v jejímž čele stanul Václav Zíma a členy této skupiny se stali i mnozí dělníci Západočeských kaolinek.
..
Do činnosti hornobřízské odbojové skupiny se však od roku 1939 zapojilo 47 pracovníků z celého okolí. V podzemí břizolitky byla zřízena tiskárna, kde se tiskly letáky a také se v těchto podzemních prostorách ukrývali členové skupiny, kterým hrozilo zatčení. Další vhodné úkryty nacházeli na kaolince.
V roce 1943 došlo k rozsáhlému zatýkání, vedoucí skupiny Václav Zíma byl umučen na plzeňském gestapu a odbojová organizace byla zcela rozbita (na památku 15 obětí byl po válce postaven u vrátnice flísky památník od sochaře Matějů).
..
V r.1943 se brizolit zcela přestal vyrábět.
v
v
V roce 1910 Velká poptávka byla stále po dinasu. Hornobřízský dinas se původně vyráběl ze silurských křemenců z okolí Tymákova, zatímco kvalitnější německý z třetihorních křemenců.
Ing.Brabec, vedoucí laboratoře,
..
po mnohých zkouškách zjistil, že obdobný křemenec se vyskytuje v okolí H.Břízy, Manětína a Žlutic. Později byly objeveny mnohatunové balvany křemence u Obrnic a Skršína. Dinas, vyráběný z těchto surovin, byl přinejmenším srovnatelný s německým dinasem. Na trh byly uvedeny známky Steel, Sc a 1xxF, které se používaly v plynárenském a koksárenském průmyslu.
V r.1916 se hornobřízská dinaska urychleně rozšiřovala nákladem 65 300 korun. Dva nové mlýny a drtiče umožnily zvýšit výrobu na téměř rekordních 15 400 tun. I v Třemošné se přechodně vyráběl dinas po zakoupení nutného strojního vybavení.
..
V r.1940 Šamotka měla velké zakázky na dinas pro hutnictví. Chyběla však základní surovina – křemenec, těžený doposavad v zabraném pohraničí. Nouzově se sbíral v okolí Horní Břízy a na Žluticku, pak bylo zakoupeno ložisko u Vroutku.
x
x
Dinas patří bezesporu k jednomu z tradičních žárovzdorných materiálů používaných v celé řadě průmyslových odvětví. Jeho místo je stále v mnoha aplikacích nezastupitelné především pro jeho specifické vlastnosti a příznivou cenu. Dinasové kameny jsou často v provozních podmínkách extrémně tepelně zatěžované, mechanicky namáhané a mnohdy vystavené působení agresivních činidel. Na jejich kvalitu jsou tedy kladeny vysoké požadavky. V hutnickém průmyslu se dinas používá pro zdivo koksárenské baterie a dále pro vyzdívky kopule a horní partie ohřívače vysokopecního větru. Koksárenská baterie představuje největší komplex žárovzdorného materiálu v hutnickém průmyslu. Na stavbu takového agregátu se spotřebuje i několik desítek tisíc tun žárovzdorných výrobků čítajících i více než 1000 tvarů. Okolo 60 % veškerého zdiva přitom představují dinasové tvarovky, které v provozních podmínkách rozhodujících částí baterie vykazují vysokou chemickou odolnost a mají pro ně i odpovídající termomechanické vlastnosti.
v
v
..
R.1897 ve flísce se vypalovaly kachle a zkoušelo se lisování dlaždic za sucha.
..
R. 1900 flísce se vyráběly obkládačky, kachle, tašky a další keramické zboží. Obkládačky o síle 15 mm, ale i silnější, se lisovaly na třech hydraulických lisech ze dvou vrstev, z hrubší spodní vrstvy a vrchní jemnější. Na jednom lisu se vyrobilo za směnu 1100 kusů.
1902 Ve flísce přibyla ke strojnímu zařízení malá
..
cihlovka na prodělávání kachlové hmoty. V lisovně byly v chodu 4 lisy a výkon se zvýšil na 1450 obkládaček za směnu na jednom lisu. Začaly se vyrábět obkládačky 10 mm silné. V kulatých pecích se vypaloval přežah, dlaždice a fasádky, v plynové komorové peci syrové a glazované obkládačky a kachle, ve starých muflových pecích glazované obkládačky, kachle a tašky. Malé
..
muflové pece sloužily pro různé zkoušky a výpal obkládaček s tiskem. Jako kamnářský učeň nastoupil do flísky František Mancl, který pak celý život zasvětil tomuto provozu (z učně se nakonec stal vedoucí flísky).
R. 1905 se za dva roky zvýšil počet zaměstnanců o 101 dělníka, protože byly do
..
chodu uvedeny nové muflové čtyřkomorové pece a zahájena výroba sněhobílých slinutých obkládaček pro stavbu alpských tunelů. V letech 1906-07 jich pro první tunel do Terstu bylo celkem dodáno 7762 m2.
..
Stejné obkládačky byly použity pro nádraží v Plzni. Dále byla zavedena výroba tvrdých kachlů Excelsior a výroba mramorových a malovaných obkládaček, kterou zavedl malíř Jan Kojan.
..
R. 1907 pracovalo v roce 1907 již 168 dělníků, z toho 36 žen. Na strojním zařízení přibyl jeden desintegrátor na mletí mas pro tvrdé fasádky. V chodu byly 4 hydraulické lisy a všechny pece. Vyrobilo se 209 tun bílých obkládaček, 10 tun krémových a 25 tun barevných, 8,5 tuny dekoru, 339 tun fasádek a 426 tun kachloví.
R. 1908 byla úspěšně vyzkoušena výroba exportních obkládaček 4 mm silných, vyrobilo se jich 385 tun.
R. 1909 byl instalován nový lis na obkládačky a tzv. staré mufle byly přestavěny na šestikomorové pece. Obkládaček se v roce 1910 vyrobilo 739 tun, fasádek 50 tun a kachloví 691 tun.
R. 1911 byla rozšířena budova přípravny a lisovny a zakoupeny další čtyři hydraulické lisy, jeden glazovací stroj a čtyři bubny. Nově byla postavena II.plynová pec o 14 komorách. Tyto investice byly nutné, aby bylo možné vyrobit požadované množství fasádek pro druhý alpský tunel. Toho roku se jich vyrobilo 393 tuny, pórovinových 850 tun a 660 tun kachlů.
R. 1912 byly zprovozněny dvoje kulaté pece a rozšířilo se i strojní vybavení. V provozu byly tedy 2 plynové pece, 4 kulaté a 2 muflové. Obkládaček se vyrobilo 1474 tun, fasádek 1149 tun a kachloví 990 tun.
..
R. 1914 V srpnu hned byla zastavena veškerá výroba ve flísce. V srpnu hned byla zastavena veškerá výroba ve flísce. Zboží v pecích bylo vypáleno a pak byly pece zhasnuty. Jen v kulatých pecích se vypaloval dinas. Flíska sloužila jako skladiště potravin pro tovární stravování zajatců, umístěn tu byl konzum a porážka dobytka. Vyrábělo se i náhražkové mýdlo a prášek. Mýdlo Brizol se lisovalo na hydraulických lisech, dobře na odbyt šel prášek na praní Eos a náhražka škrobu Brillant. Dělníci byli převedeni do šamotky, dinasky a na kaolinku.
R. 1924 se předělávaly jednootvorové lisy na dvouplotnové a stavěly se v pořadí již V. a VI. kulaté pece
..
R. 1925 Flíska byla připojena na ústřední plynárnu a bylo rozhodnuto postavit novou pecní budovu. V licenci Kerabedarf byla schválena stavba první tunelové pece na výrobu obkládaček nákladem 2 miliony korun. Bilanční výsledky a značné prostředky společnosti takové investice dovolovaly.
R. 1928 pokračovala rekonstrukce plným tempem. Byla dokončena II.tunelová pec na pálení přežahu. V kulatých pecích se pak vypalovaly pouze kachle a kaolinové žmolky jako ostřivo. Rozšiřovala se přípravna hmot a místo starého skladiště na obkládačky se chystala stavba tunelky na majolikové zboží (V.tunelka). Kupovalo se i další strojové vybavení
R. 1929 Rekonstrukce flísky se chýlila ke konci, byly postaveny 107 m dlouhé III. a IV. tunelové pece a v provozu byla i V.tunelka. Po rozšíření břizolitky stoupla její kapacita na 1400 vagonů ročně. Byla také prodloužena tovární vlečka, zřízeno nové seřadiště o třech kolejích, postavena remíza a zakoupena nová lokomotiva.
R. 1931
..
Veliký zájem i ze zahraničí byl však
..
o nový výrobek hornobřízské flísky: František Kubát, závodní flísky, vyvinul nový typ
..
stáložárných kachlových kamen, a to přenosných. Ihned se začaly vyrábět a staly se skutečným šlágrem.
R. 1933 Flíska si vedla lépe než Šamotka– na trh byly s úspěchem uvedeny obkládačky s ochrannou známkou Simplon, dobře se prodával Alit i přenosná kamna.
..
R. 1937 byl v chodu nový mlýn na krémovou hmotu a nový glazovací stroj na Alit a Simplonky. Začala se vyrábět mozaiková keramika se značkou Terramos. Technický převrat ve výrobě obkládaček znamenalo zprovoznění první kalibrovací linky podle vynálezu ing.Hořici, která umožnila výrobu obkládaček přesných rozměrů.
..
R. 1940 byly zbořeny I. a II.kulaté pece, aby udělaly místo stavbě nové kamnárny. Přenosná kamna šla stále velice dobře na odbyt, prodalo se jich téměř 4000 ks.
R. 1942 I když bylo zakázek dost, musela flíska omezit výrobu.
R. 1943 byly zbourány III. a IV.kulaté pece, zbývající byly sníženy. Přenosných kamen bylo vyrobeno rekordní množství 5500 ks.
V Horní Bříze byla zřízena železniční zastávka, v továrně bylo zavedeno pokusně společné stravování a pro zaměstnance byly
..
organizovány zábavné přestávky s varietním programem. Okupanti se tak snažili získat dělníky.
v
v
Výroba keramického zboží byla započata na místě pozdější flísky a tomuto provozu se pak říkalo „Malá šamotka“. V počátečním stádiu se potýkala s řadou problémů
Vytvářelo se ručním formováním i lisováním. V první patře budovy stál jeden přelis a v přístavku hydraulický lis. Dále tu byla kotelna, skladiště forem a malá pánvárna. S výrobou však byly problémy, protože s ní nikdo neměl zkušenosti. Fitz to vyřešil tak, že povolal německé odborníky Lewingera, Schnettera a Hofmeistra a s jejich pomocí se pak s úspěchem vyrábělo nejen dobré ohnivzdorné zboží, ale i polévané tašky, prejzy a různá zahradní keramika.
Zkoušela se také výroba kameninových rour formovaných ručně ze dvou půlek, ale tyto roury se kvalitou nemohly rovnat výrobkům třemošenské belgické společnosti. Rovněž nevyšly zatím pokusy vyrábět za mokra dlaždice a lisovat na hydraulickém lisu obkládačky.
Hotové výrobky se ověřovaly v továrně a v dalších závodech Johanna Fitze, ale netrvalo dlouho a mezi zákazníky byli i zahraniční odběratelé: B.M.Strupp z Gothy, J.Grollmann z Düsseldorferu, München-Dachauer A.G., Vereinigte Bautzener Papierfabriken, Alpine Montangesellschaft Wien, Gottschalk und Cie Cassel, A.H.Sanders Sophn Darmstadt a jiní. V letech 1887-1888 se Fitzův hornobřízský závod rychle rozvíjel, zaměstnáno tu bylo již 159
Téměř dvacet let po postavení železnice z Plzně do Duchcova se Horní Bříza dočkala zřízení nákladního nádraží. Postarali se o ně společně Johann Fitz se správou plaského panství. Zboží se od té doby nemuselo již dovážet do Třemošné.
Trvající a stoupající poptávka po ohnivzdorném zboží přiměla Fitze k úvaze o výstavbě samostatné šamotky. Za staveniště si vyhlédl les na druhé straně silnice z Horní Břízy do Obory.
..
Tato silnice vedla z obce pod můstkem u starého hřiště, přes Černý most k nádraží a dále k Býkovu. Na místě dnešní vrátnice byl obrázek sv.Josefa. Tyto pozemky patřily zčásti plaskému panství a zčásti obci. Od knížete Metternicha Fitz pozemek zakoupil, obec ho prodat nechtěla a Fitz musel přistoupit na nájem za podmínek výhodných pro obec.
V zápise se uvádělo, že závod bude vyrábět chodníkové dlaždice, ohnivzdorné kameny, porculánové obkládačky, francouzské tašky a kameninové roury.
Roku 1895 začal Fitz s výstavbou šamotky.
..
Bylo postaveno osm komor pecí, dalších osm v dalším roce. Pece se stavěly pod širým nebem a teprve nad nimi se pak vystavěla pecní budova. Mezi jmény dělníků byla jména dodnes známá v Horní Bříze a okolí: Klik, Dobrý, Beneš, Krauz, Koudela, Kožíšek, Řezáč, Bíba, Vopat, Růžek, Sopr, Pašek aj. V roce 1896 se začala psát historie šamotky v Horní Bříze, protože první komorové pece byly dány do provozu.
Pro problémy plynoucí z různorodosti vypalovaného zboží Fitz dospěl k rozhodnutí postavit další pec a výpal zboží rozdělit. Výstavba II. pecí začala ještě téhož roku.
Hornobřízské továrny v té době vyráběly s úspěchem vedle plaveného kaolinu ohnivzdorné kameny, dlaždice a průjezdové špalíky, polévané „obložky“, kanalizační trouby, žlaby a gully, chemickou kameninu a cihly zvonivky (pro stavby kanálů, studní, pilířů a dlažeb). Fitz si dal ověřit fyzikální a chemické vlastnosti svých výrobků ve Vídni a atesty mu sloužily jako propagační materiál. Dlaždice vykazovaly pevnost v tlaku za studena 1249 kg/cm2, mrazuvzdornost vyplývající z nasákavosti o 0,008 %, dokonalou
..
odolnost vůči kyselinám a louhům i vůči otěru a přitom dokonalou přilnavost. Není divu, že Fitz získal ihned velké objednávky dlažeb pro kasárna ve Strasburgu, pro skladiště námořních přístavů v Brémách a Hamburgu a rovněž pro veškerá nástupiště c.k. státních drah Rakousko-Uherských.
..
Výstavba II.pecí v r.1897 rychle pokračovala, závod zaměstnával 500 dělníků a 15 úředníků a pro velkou poptávku po kamenině, rozhodl se Fitz postavit III.pece v areálu Šamotky specielně na výpal kameniny. Jejich stavba běžela i v r.1898. V té době také začal vyjednávat s knížetem Metternichem o koupi pozemků, jejichž dosavadní pronájem jen značně zatěžoval.
Kníže Metternich požadoval za pozemky o rozloze 63,5 ha celkem 263 621 zlatých, z toho hodnota pozemků byla 40 621 zlatých, dřevní hmota 13 000 a odstupné 210 000 zlatých.
Všechny tyto investice Fitze finančně vyčerpaly a jejich splácení bylo i při prosperující výrobě natolik náročné, že nakonec přistoupil na návrh Živnobanky a nechal přeměnit svůj podnik na akciovou společnost.
Západočeské továrny kaolinové a šamotové, a.s. (1899 – 1928)
Finanční možnosti akciové společnosti byly ve srovnání s Fitzovým podnikem nesrovnatelné a umožnily plnění objednávek kameniny dostavěním a rozšířením III.pecí.
Z ciziny, poprvé také z carského Ruska (z Kyjeva, Lvova, Samary a Saratova) došly objednávky na kameninu. Z hornobřízské kameniny se stavěla i celá pražská kanalizační síť, rovněž tak kanalizace Vídně, Varšavy, Budapešti, Innsbrucku a dalších měst. Tyto velké zakázky byly výsledkem výborné jakosti kameniny, vypalované ve III.pecích. Vyráběly se roury o průměrech od 7,5 do 50 cm.
..
Zahraniční odběratelé měli velký zájem o šamotové kameny, proto se rychle dokončovaly IV.komorové pece na jejich výpal. Šamot se dodával na stavbu koksových pecí Kruppových závodů, exportoval se do Anglie a první zámořské země – Kanady. Šamotu se v tomto roce vyrobilo 26 510 tun.
V hornobřízské šamotce se r.1905 začaly vyrábět dlaždice se zvlášť hlubokými zářezy na rubu, zabezpečujícími dokonalou přilnavost dlaždic k podkladu. Tyto dlaždice byly pak předepisovány pro všechny veřejné stavby, zejména pro nádražní haly a vojenské objekty.
Během roku 1909 byly v šamotce již v provozu nově přistavěné komory III.pecí a postaven nový komín. Trvající velká poptávka po šamotu přiměla společnost k zahájení stavby IV.pecí nákladem 250 tisíc K. V této budově byla zřízena i nová přípravna hmot.
V roce 1911 došlo k významné události: parní pohon strojů byl zrušen a hornobřízské závody byly plně elektrifikovány. Umožnila to stavba vlastní elektrárny a kotelny s komínem 65 m vysokým.
..
Původní rozpočet 180 tis.K byl překročen, protože výstavba celého komplexu vybaveného nejmodernějšími stroji si vyžádala částku 462 850 K. Na kaolince se negativně projevila druhá stránka elektrifikace – po zastavení kotelny nebyla teplá voda pro sedimentační nádrže a teplo pro umělé sušení kaolinu. Až po 15 letech byl proto parní provoz znovu obnoven.
I.světová válka se ihned projevila v reorganizaci závodu
Protože zbrojní průmysl naléhavě potřeboval šamot a dinas, byly závody v H.Bříze, Zlivi a V.Opatovicích dány v roce 1915 pod válečný dozor. Vykonával ho plukovník Sternwitz, který docílil toho, že část dělníků byla buď dočasně nebo na neurčito osvobozena od vojenské služby a do H.Břízy byli nasazeni váleční zajatci.
Zpč.kaolinky zaměstnávaly celkem 2765 pracovníků, obec měla 1327 obyvatel.
Pod horami v H.Bříze bylo objeveno ložisko hlíny, vhodné pro výrobu stavební keramiky a ihned se tam začalo těžit.
V hornobřízské šamotce byly v budově III.pecí přistavěny tzv. přechodní komory a celý komplex tak byl vzájemně propojen do uzavřeného okruhu s postupujícími dvěma ohni. Tím bylo docíleno jednak úspory paliva lepším využitím odpadního tepla pro předehřívání komor, jednak zkrácení doby pálení o dobu zapalování a předehřívání.
Rok 1924 byl významný tím, že v Horní Bříze byla uvedena do provozu plynárna, prozatím první dva ústřední plynové generátory. Doposud byly pece vytápěny plynem, vyráběným u každé jednotlivé pecní budovy vlastním generátorem (pokud nebyly zařízeny na přímé topení uhlím, jako například kulaté pece ve flísce). Během roku byly napojeny na plyn z plynárny již všechny pece v šamotce.
..
Rok 1927 skončil s vykázaným ziskem 5 766 224 korun, dividenda byla 25%.
Ve výroční zprávě však kromě jiného čteme: „Rušivě do naší pilné práce zasáhla komunisty vyvolaná stávka dělnictva v hornobřízských závodech, k nimž se později přidružili dělníci zlivští a velkoopatovičtí. Bezdůvodná stávka se po čtyřnedělním trvání zhroutila a s vyloučením původců stávky byla pak ve všech výrobních odděleních práce opět zahájena, a to až na malou výjimku za starých pracovních podmínek.“
Dělníci požadovali 10% zvýšení mezd, stávkovali přesně 27 dní, avšak díky stávkokazům bylo jejich úsilí o dosažení lepších mezd zmařeno. Jen část dělníků byla tehdy organizována v odborech a odborové svazy spolu nespolupracovaly. Proto byly pokusy o zlepšení pracovních podmínek většinou neúspěšné, i když dělníci Západočeských patřili mezi nejhůře placené dělníky na Plzeňsku.
..
V roce 1930 se objevily první příznaky hospodářské krize, která potrvala téměř pět let a postihla všechny západní země. Západočeské kaolinky zasáhla v době, kdy po velkých rekonstrukcích byly připraveny vyhovět všem požadavkům odběratelů.
Hospodářská krize nezadržitelně postupovala a v roce 1931 dolehla na všechny závody společnosti. Ve výroční zprávě se psalo: „ Ve výsledcích našeho hospodaření zračí se již zřejmě neblahé účinky světové hospodářské krise. V závodech provedli jsme nutnou restrikci osazenstva, snížili podle možnosti spotřebu cizích surovin, paliva a pohonných hmot a snížili výrobní náklady.“ Bylo nutno zastavovat některé provozy, prudce narůstala nezaměstnanost.
Neklidná politická situace roku 1935 měla dopad na zahraniční obchod, avšak oživení výroby těžkého průmyslu znamenalo dobrý odbyt dinasu, šamotu i magnezitu. Pro malý stavební ruch poklesl odběr písku i stavební keramiky, zlepšil se prodej kachlů, kamen a částečně i kameniny.
V šamotce se intenzivně zavádělo strojní lisování normálek. Místo nevýkonného otočného lisu byl podle návrhu ing.Hořici instalován tzv.přelis, který se tak osvědčil, že byly brzy postaveny další dva.
Výroční zpráva uváděla: „Roku 1938 územními změnami byl do značné míry porušen náš dokonale organizovaný celek. Odstoupením Sudet ocitly se za hranicemi státu ložiska surovin v Braňanech a Buškovicích, na Moravě připadl k Říši Německé důlní podnik Janůvky a továrna v Šatově. K Maďarsku byl přičleněn závod v Košicích. Bylo nutno vyřešit řadu důležitých úkolů, především to byla otázka opatření náhradních surovin, což se do značné míry podařilo.“
V roce 1940 Šamotka měla velké zakázky na dinas pro hutnictví. Chyběla však základní surovina – křemenec, těžený doposavad v zabraném pohraničí. Nouzově se sbíral v okolí Horní Břízy a na Žluticku, pak bylo zakoupeno ložisko u Vroutku.
Válka pokračovala, pracovní doba se v roce 1943 prodloužila na 10 hodin a všechny zakázky byly podrobovány kontrole, zda jsou nutné pro válečné hospodářství. Naplno pracovala žárovýroba, výroba kameniny a těžba a úprava surovin.
.
v
v
Samotný pravěk budoucí mohutné keramické výroby popisuje paní Boženka takto:
Přípravy k zahájení těžby v Horní Bříze byly ukončeny v roce 1882 a údajně 30.října tohoto roku bylo započato s ražením chodby
..
do ložiska a se stavbou plavírny v blízkosti železnice. Část zařízení převezl Fitz z Obory, kde výrobu zastavil. Podle vzpomínek pamětníků se pracně hloubily čtverhranné šachtice
..
o rozměrech 2,5 x 1,2 m. Aby se hornina nesesouvala, byly šachtice vypažovány dřevem. Jak ukazuje první důlní mapa, razila se nejprve úpadní chodba přímo do ložiska surového kaolinu a ve vzdálenosti 140 m se rozdvojovala. V prodloužení dosáhla délky 310 m, až musela ostře zahnout podél důlních měr majitele vísecké kaolinky. Na povrchu tvořila tuto hranici veřejná cesta z Vísek k Modrému kříži. Chodba pak pokračovala dalších 150 m a byla ukončena větrací šachtou č.1, hlubokou 32m.
V roce 1886 byla chodba dále rozvětvena do vzdálenosti 230 m, všechny hlavní chodby byla postupně ve vzdálenosti 10 m propojovány, až vznikla síť 94 chodeb v délce 2820 m, protkaných shora 117 trychtýři. V místě, kde se hlavní chodba rozvětvovala, byl povrchovou skrývkou otevřen malý povrchový důl 50 x 50m.
..
Surový kaolin se dopravoval do plavírny koňskými potahy místních sedláků.
Odpadní písek, který se hrozivě hromadil kolem plavírny, vedl Fitze jednak k úvahám na jeho zužitkování a také k reorganizaci výroby kaolinu. Rozhodl se zbudovat nový kaolinový závod u ložiska, tak aby mohl odpadní suroviny jednoduše vracet do odklizu a k expedici přepravoval jen čistý kaolin.
V roce 1892 rychle pokračovala výstavba nové plavírny.
..
15.dubna 1893 byla nová kaolinka uvedena do provozu. Byla vybavena trhačem kaolinu zvaným ježek, dřevěnými žlaby, usazovacími nádržemi, lisovnou se 16 kalolisy s osmi membránovými čerpadly, sušícími regály na přírodní sušení kaolinu, skladištěm a obytným domkem pro vedoucího závodu. Přímo v ložisku byla vyhloubena a vydřevněna těžní šachta hluboká 55 m. Na dně této šachty byla 13 m hluboká studna. O čtyři roky později byla těžní šachta vyzděna cihlami z vlastní výroby a přepažena na dvě těžní oddělení s třetím pro sestup k pumpě na dně. Od šachty vedla hlavní chodba do středu ložiska. K ní se sbíhaly vedlejší chodby, jimiž byla vytěžená surovina svážena k hlavní chodbě a těžní věží vytažena na povrch. Surový kaolin byl drcen a odplavován k žlabům. V zimě se kaolin těžil pod zemí, v létě v odklizu.
..
Kopáči kaolinu vytvářeli hluboké trychtýře, sahající až do úrovně dna těžní věže. Tyto trychtýře měly v průměru i 8 m. Sušení parou bylo ještě neznámé, stejně tak přepírání a třídění písku. To se zavádělo až počátkem nového století.
Po skončení války si musela společnost zajistit zdroj suroviny.
Nájemní smlouva na kaznějovskou kaolinku se chýlila ke konci a očekávalo se, že ji Metternich nebude chtít prodloužit. Když ji skutečně v srpnu 1919 vypověděl, nabídla mu společnost 50 % podíl na čistém zisku, ale Metternich ani tuto lákavou nabídku nepřijal a chtěl kaolinku sám začít provozovat. Bylo třeba hledat jiné řešení – rychle otevřít nové ložisko.
..
Dík průzkumu ing.Tutze bylo známo, že mocné ložisko kaolinu se nachází při lesní cestě od Modrého k Červenému kříži. Pozemky patřily rovněž knížeti Mettternichovi a společnost za ně musela po dlouhém jednání zaplatit 2 miliony korun. Tak vznikly tzv. Plaské odklizy, kde se těžilo 11 let a kaolin byl výborné kvality. Nevýhodou byla odlehlost lokality od plavírny, takže
..
musela být zřízena vlečka, zakoupena nová lokomotiva a na kaolince další usazovací nádrže nákladem 115 tisíc korun.
..
Procházka stoletím kaolínového průmyslu v Horní Bříze.
v
v
Johann Fitz (1834 – 1906)
..
Johann Fitz se narodil v Moravském Berouně 3.července 1834. Byl nejstarší z pěti dětí důlního Kaspara Fitze a Marie Kláry.
Johann vystudoval báňskou akademii ve Štiavnici i v Příbrami. Pracoval pak nejprve v ostravských uhelných dolech, v rudných dolech svobodného pána z Kleinů a potom jako hormistr v Padochově, kde byl horním ředitelem a spolumajitelem dolů Julius Rittler.
Po utvoření kamenouhelné společnosti v Mirošově roku 1868 byl Fitz jmenován báňským ředitelem. Usadil se proto s rodinou v Rokycanech. Společnost neustále rozšiřovala své působení, kupovala další doly a po ustavení Mirošovsko-Libušínsko-Svatoňovické báňské akciové společnosti se sídlem ve Vídni v roce 1897 zřídila dvě centrální ředitelství a Fitz byl jmenován ústředním ředitelem v jednoho z nich - rokycanského. 1.ledna 1900 ho ve funkci vystřídal syn Hugo (také uznávaný báňský odborník), ale na velice krátkou dobu, protože 26.ledna 1900 náhle zemřel na zánět pobřišnice.
Johann Fitz byl aktivním členem Obchodní a živnostenské komory v Plzni. Za své podnikatelské i dobročinné zásluhy byl v roce 1896 vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa I.
Na dobročinné účely přispíval velkoryse. V Mirošově například zřídil chudobinec a nemocnici, podporoval obecné školy a chudé děti na Rokycansku. Nezapomínal ani na rodné město. Tam posílal každoročně několik vagonů uhlí pro místní chudé. Berounskému kostelu věnoval dlažbu z vlastního závodu. Bylo mu uděleno čestné občanství v Mirošově i v Moravském Berouně, po něm byla pojmenována i hornická osada Janov.
Fitz investoval v průběhu let i do dalších průmyslových podniků. Měl významné podíly v různých uhelných dolech, v továrně na výrobu celulózy v Holoubkově a zaujala ho také těžba kaolinu. Nejprve koupil v roce 1877 kaolinku v Dnešicích, pak se stal majitelem oborské kaolinky, která však příliš neprosperovala.
Když se Fitz dozvěděl o mohutném ložisku kvalitního kaolinu na víseckém panství, začal se ihned zajímat o sousední hornobřízské pozemky. Najal si důlního Jana Glasera a ten provedl několik šurfů (pokusných vrtů). Fitzovy předpoklady se potvrdily – u Horní Břízy bylo veliké ložisko kaolinu. Pozemky byly vlastnictvím plaského panství, Fitz si je tedy neprodleně od knížete Metternicha najal a získal i těžební práva. A to byl počátek historie „Kaolinových závodů Johanna Fitze v Horní Bříze“.
v
v
Ustavující valná hromada akciové společnosti „Západočeské továrny kaolinové a šamotové“ se konala 21.ledna 1899 v zasedací síni Živnostenské banky v Praze. Akcionářů bylo devatenáct: Johann Fitz 2000 akcií Živnostenská banka 1000 akcií Berlínská banka 1000 akcií Hugo Fitz, velkostatkář v Mirošově, syn J.Fitze 400 akcií JUDr.Ferdinand Kallab, zeť J.Fitze 400 akcií JUDr.Rudolf rytíř von Perger, zeť J.Fitze 400 akcií Baron Michael Müller-Hörnstein, zeť J.Fitze 400 akcií Vojtěch Mastný, ředitel Živnobanky 400 akcií J.Hájek 400 akcií Karel Dimmer,velkoobchodník na Smíchově 400 akcií Apollo Růžička 400 akcií Jan Topinka, starosta v Karlíně 400 akcií J.Otto, pražský nakladatel 400 akcií B.Baroch 400 akcií Prokop Sedlák 400 akcií František Kašpar, prokurista Živnobanky 200 akcií Otakar Svoboda, funkcionář Živnobanky 200 akcií Alois Letošník 200 akcií August Hemerka ze Stanmíru, velkostatkář 10 akcií
1902 V lisovně byly v chodu 4 lisy a výkon se zvýšil na 1450 obkládaček za směnu na jednom lisu.
Výroba roku 1903 byla následující : 31 132 t plaveného kaolinu 2 332 t kachlů 19 464 t písku 406 t obkládaček 13 092 t šamotu 179 t dlaždic 1 320 t kameniny 20 t fasádek
1907 Ve Flísce se vyrobilo 209 tun bílých obkládaček, 10 tun krémových a 25 tun barevných, 8,5 tuny dekoru, 339 tun fasádek a 426 tun kachloví.
1927 Podle nového ocenění měly Západočeské kaolinky tento majetek:
- ložiska kaolinu, magnesitu a hlin, pozemky a doly 30.395.848 Kč - budovy, pece, vlečky a tovární dráhy 75.992.297 Kč - stroje 29.106.719 Kč - inventář a nářadí 1.991.380 Kč Celkem137.486.244 Kč
Kromě toho společnost měla zásoby surovin a zboží za 17.648.826 Kč hotovost 449.438 Kč cenné papíry za 4.229.698 Kč pohledávky za 33.015.720 Kč záruky 1.023.090 Kč aktiva celkem193.853.016 Kč
1945 Současně skončila další vývojová etapa Západočeských kaolinek – dlouhé období akciové společnosti, během něhož se z malého hornobřízského závodu stal koncern, ovládající celý keramický průmysl v republice.
Patřily mu továrny:Horní Břízakaolinky:Horní Bříza TřemošnáKaznějov ChlumčanyOrlík RakovníkVísky ZlivÚnanov Poštorná Přímětice Velké Opatovice(a opční práva na další Hnúšťaložiska, kde se zatím Lovinobaňanetěžilo) Lubeník Košice Ložiska surovin :BraňanyBlany JanůvkyBuškovice SkalnáPecínov DivínBéřovice RužináVroutek BřezinaSkršín Obrnice