V roce 1950 bylo v obci 1752 obyvatel a305 domů. V dalších letech počet obyvatel kolísal podle toho, kolik bylo vězňů v táboře na Vískách. Vězni pracovali v továrně a na kaolince.
Předsedou MNV byl zvolen Josef Juha, v roce1953
Na řízení kulturních akcí byla ustavena Újezdní lidová osvětová komise, ve které byli zástupci všech složek.V kronice je hezky popsáno, co se slavilo v roce 1950: „Nástup do nového roku pětiletky, oslava úmrtí V.I.Lenina, šibřinky,Vítězný Únor, MDŽ, 1.máj v Třemošné, Den vítězství, Den matek, narozeniny Klementa Gottwalda, Jan Hus, Slovenské národní povstání, státní svátek 28.října, VŘSR, narozeniny Stalina, Vánoce“.
A znárodňovalo se : cukrářství Čáslavského, obchod Stanislava Škanty, který převzal TEP, z Paškova papírnictví byla Narpa, Masna byla z řeznictví
Horší bylo zatýkání. Nejprve byl zatčen autodopravce Jan Dobrý, pak Alois Balvín, přednosta pošt.úřadu Robert Pavlíček,Alois Pavlíček, Markéta Pavlíčková, učitel Rudolf Zelenka a Josef Sporka, velitel četnické stanice. Byli obviněni, že patřili do skupiny, kterou vedl prof.dr.Jindřich Čadík, ředitel muzea a MUDr.Antonín Čech „ a rozvraceli budovatelské úsilí našeho pracujícího lidu, organizovali teroristické skupiny,opatřovali a shromaždovali zbraně a připravovali tak zvrat našeho lidově demokratického zřízení za pomoci západních imperialistů“. Byli uvězněni na mnoho let a Josef Sporka byl popraven.
Život šel dál, i když nebyl snadný.V září 1952
Bývalý koncern Západočeských kaolinek byl1.1.1950 definitivně rozdělen na několik menších národních podniků a částmajetku převzaly Československé keramické závody. V Horní Bříze byl ustaven n.p. Západočeské keramické závody s provozovnami v Horní Bříze a Třemošné a nově vzniklým Hornobřízským kaolinovým závodům byla předána celá surovinová základna. Rozdělení se neosvědčilo a v roce 1957 byly oba podniky opět sloučeny. K ZKZ byly mezitím připojeny závody v Podbořanech a Břasích. Dlouhá léta pak zůstal národní podnik nezměněn se sedmi závody:šamotka, flíska, pomocné provozy, Třemošná, těžby, Břasy a Podbořany. Velkou změnou bylo jmenování Františka Babora podnikovým ředitelem (1.7.1953).Vystřídal dr.ing.Ladislava Beneše (ten odešel do Prahy) a stal se prvním dělnickým ředitelem. Původním povoláním byl formař, pak pracoval v odborech. Výroba ve všech závodech se modernizovala, díky tomu se vyrábělo stále více, přesto na domácím trhu byl zejména obkládaček zoufalý nedostatek. ZKZ dosáhly významného úspěchu na světové výstavě EXPO 58, kde kolekce obkládaček a keramická fontána získaly medaile.
Ředitelem školy byl stále František Vlasák.Vznikla tu dokonce pobočka Hudební školy v Třemošné – vyučovala se hra na klavír a housle. V č.17 byla zařízena školní družina s jídelnou.
Učiliště se dočkalo nové budovy,v uvolněném
1.ledna 1946 byl vyhlášen národní podnik „Západočeské závody kaolinové, šamotové a magnesitové v Plzni“. Hlavní majetkovou podstatou byla bývalá akciová společnost, z níž byly některé závody vyňaty a jiné zas připojeny. I v druhé etapě znárodnění došlo k různým reorganizacím. Po smrti ing.Brabce se ředitelem stal dr.ing.Ladislav Beneš, velkou váhu měly odbory a KSČ.
Nové vedení se snažilo zlepšit dopravu zaměstnanců. Nejprve začal jezdit autobus, který byl za tím účelem zakoupen, později autobusy ČSAD. V roce 1947 byly pro autobusy a auta ČSAD postaveny garáže, které jsou v provozu dodnes.Továrna zakoupila i sanitku a upravila Tovární ulici. V letech 1947-48 byl vyhlášen dvouletý plán na obnovu národního hospodářství s cílem dosáhnout předválečné produkce. V únoru 1948 převzal aktivitu na továrně akční výbor Národní fronty a nově zřízené Lidové milice.Pokračovalo znárodňování. 1.ledna 1949 začínala první pětiletka, jejímž cílem bylo přeorientování
V obci se v roce 1946 stal předsedou MNV Václav Rada. Svaz české mládeže byl velice aktivní, pořádal spoustu akcí včetně odpoledních čajů, tanečních zábav a podobně, které ale místní obyvatelé ignorovali, protože se jim mládež zdála příliš radikální. Tato mládež ale odpracovala také 3500 brigádnických hodin při žních a při národní směně 27.října 205 hodin. V srpnu 1947 se delegace Svazu zúčastnila Světového festivalu mládeže v Praze. Problémem bylo to, že se členská základna často měnila, protože svazáci odcházeli do škol, za prací nebo na vojnu. V roce 1949 se sloučil Svaz české mládeže se slovenským svazem a tak vznikl Československý svaz mládeže. A Jiřina Bousková založila první pionýrský oddíl.
V dubnu 1946 byl ustaven v obci Svaz brannosti, velitelem se stal škpt. Rudolf Zelenka, odborný učitel. Svaz brannosti pracoval tak dobře, že se stal střediskem pro okolní obce. Zástupci Horní Břízy se probojovali až do celostátního kola Zborovského závodu v Praze, kde se umístili na 6.místě. Po únoru 1948 byl Svaz zlikvidován.
Místní osvětová komise byla přejmenována na Místní radu osvětovou a sdružovala a koordinovala činnost všech spolků a politických stran. Jednalo se také o sloučení tělovýchovných organizací, ale zatím bez výsledku. MRO se
Nově založenou organizací byl Kostelní spolek (5.4.1946) s předsedou Stanislavem Škantou. Tento spolek vlastně existoval již dříve a organizoval za války bohoslužby ve škole. Na plánovanou stavbu kostela byly již zakoupeny pozemky za školou, ale nakonec pro nedostatek peněz musela být stavba odložena.
21.července 1946 byl založen Čs.červený kříž, jehož předsedou byl František Zuska, ředitel měšťanské školy. Školy byly totiž tohoto roku odděleny a řídícím obecné se stal Václav Karták.
V únoru 1948 i v obci začal působit akční výbor Národní fronty složený ze členů všech politických strana a společenských organizací. V následujících volbách byl předsedou MNV zvolen Jaroslav Vachtl. Osoby, které nevyhovovaly, byly dány do výslužby (přednosta Antonín Pavlíček, vrchní strážmistr Václav Kaňka) nebo přeloženy či propuštěny (ředitel měšťanky František Zuska, učitelé Jan Rajšl a Rudolf Zelenka). Novým ředitelem školy byl 1.prosince jmenován František Vlasák.
Radnice (vlastně nově MNV) byla konečně dokončena. Nastěhovala se tam Kampelička, knihovna
Rozšiřovaly se obchody: Západočeské konzumní družstvo otevřelo 1.12.48 konzum č.III.
Svobodná ves Březí je historicky doložena v letech 1180-82, i když samozřejmě tu byla mnohem dříve. Později ji kníže Arnolt daroval Ratmírovi ze Skviřína a ten ji roku 1231 odkázal plaskému klášteru, aby si zajistil spásu duše.
V roce 1366 se objevila i zmínka o sousední vsi Čermné, která byla od Březí oddělena potokem. V Březí bylo 9 lánů a usedlostí, v Čermné 12.
Opat Mikuláš tehdy místo českého práva, podle kterého mohl majitel panství kdykoliv vyhnat hospodáře ze statku, zavedl tzv.právo zákupní. Podle toho měl hospodář nárok zůstat na své usedlosti, pokud vrchnosti správně odváděl naturální a peněžní dávky, případně robotu. Představitelem vrchnosti byl dědičný rychtář, který se staral o řádné placení všech dávek a sám byl od nich osvobozen.Robotovat se chodilo do Plas, Loman i Bykova. Cesta do Plas trvala dvě a půl hodiny.
V roce 1420 se Březí i Čermná dostaly do světských rukou, protože majetek kláštera byl zastavován různým feudálům. Nejprve Březí zastavil sám opat, a to Jiřinkovi z Čivic, pak král Zikmund za pomoc v boji proti husitům zastavil Březí i Čermnou bratrům Burianovi a Janovi z Gutštejna a o rok později Rackovi a Janovi ze Žilova za službu, kterou mu prokázali.
Jan ze Žilova přenechal zástavní list na toto zboží v roce 1462 Hroznatovi z Vrtba a od něho ho opět získal Burian z Gutštejna. Ten obě vsi prodal v roce
Albrecht zemřel roku
Roku 1539 (?) získal kaceřovské panství na čtyři životy (generace) Florián Gryspek z Gryspachu, jeden z nejvýznamnějších politiků císaře Ferdinanda I. a pečlivý i spravedlivý správce svého majetku. Vydal Řád selský čili Artikulové soudní, aby každý znal svá práva a povinnosti, a v roce 1558
Po Bílé Hoře byl majetek Gryspeků v roce 1622 zabaven a vrácen plaskému klášteru.O průběhu třicetileté války v tomto kraji se nezachovaly žádné zprávy.Čermná splynula s Březím a v berní rule z roku 1654 je uvedeno 11 hospodářů ze vsi Hořejší Březí, jeden statek byl tedy pustý.
V kronikách je uvedena zajímavá historka, která se odehrála kolem roku 1660.Tehdy byl obecním slouhou Němec Jíra Bubrle z Nečtin, surový a silný rváč.Mladý sedlák Bárta Švanda z č.2 mu jednou v hospodě vyčítal jeho chování a Bubrle ho vyprovokoval ke rvačce. Statný Švanda ho jedinou ranou srazil k zemia Bubrle upadl tak nešťastně, že ještě téže noci zemřel. Švandu neminul soud, a i když řada svědků svědčila v jeho prospěch, zejména krčmář Kareš s manželkou Dorotou, byl odsouzen na dva roky a musel v poutech pracovat na obecním díle.Soud se konal v Kralovicích, rozsudek byl vydán v Praze.
Další údaje o hospodářích a jejich majetku máme z Registru gruntů, vydaného v roce 1684. V Hořejším Březí bylo opět 12 sedláků, celkem asi 100 obyvatel. I podle tereziánského katastru z roku 1718 bylo v Březí 12 sedláků, uveden je i hajný a kovář. Celkový počet obyvatel vzrostl na 180. V roce 1771 bylo zavedeno číslování domů. Číslo 1 bylo v bývalé Čermné a pokračovalo se do Březí.
Za císaře Josefa II. bylo roku 1781 zrušeno nevolnictví a v roce 1785 i plaský klášter.
19.století přineslo převratné změny. V doposud výhradně zemědělské oblasti se objevily první průmyslové podniky. Nejprve to byly v roce 1819 uhelné doly Jakub,Václav a Marie na Čábalkách. Jako majitel je uváděn dr.Pankraz z Plzně a Martin Krofta z Horní Břízy.Majitelé dolů se však často měnili. Později tu byly otevřeny ještě doly JakubII., Prokop, Jan Nepomucký, Všech svatých, Sv.Vít, Himmelfahrt, Konrád,Josef, Pokrok a Barbora. Hloubka dolů byla 10 –
Podle stabilního katastru z roku 1839 byly Na horách olejny, a to důl na síru Ludwiga Webera, důl na kamenec a olejny Josefa Slacha a důl na kamenec poručíka Josefa Böhma. Od roku 1840 převzal olejny J.D.Starck, koncesi měl na sirnou huť se třemi pecemi a otevřel tu i uhelný důl(v dalších letech tu bylo otevřeno celkem šest uhelných dolů). Nepříliškvalitní uhlí se těžilo šachtičkami, protože bylo v malé hloubce pod povrchem v tenké sloji. Starck přivážel od Žilova břidlici, z místa, kde se říká U kyzů. Na horách se z břidlice vylučovala žíravina a v hliněných nádobách se odpařovala. Vyráběla se i zelená skalice. Na horách stály třio bytné budovy. Jednu olejnu měl Starck i na Čábalkách.
Stabilní katastr uváděl rozlohu obce :
2476 jiter 1453 sáhů, z toho
576 jiter 1406 sáhů polí
81 jiter 760 sáhů luk
406 sáhů zeleninových zahrad
6 jiter 435 sáhů ovocných zahrad
32 jiter 89 sáhů porostlin
1697 jiter 1458 sáhů jehličnatého lesa.
V tomto roce se změnilo i číslování domů,tentokrát byla číslo 1 v Březí a pokračovalo se do Čermné. Toto číslování je zachováno dodnes. Podle některých pramenů byla v tomto roce na návsi postavena kaplička a zasvěcena sv. Petru. Další údaje jsou z roku 1846, kdy bylo v obci 27 domů a 259 obyvatel. Kromě sedláků také kovář, krejčí, mlynář a šenkýř.
Významným rokem byl rok 1848. Především byla zrušena robota a obce dostaly samosprávu, přestaly podléhat panství. Politickým úřadem byl jmenován prvním starostou Václav Matějovec, ale po staru se mu ještě dlouho říkalo "rychtář". Hospodaření obce bylo jednoduché : po Novém roce svolal starosta obecní výbor do hospody, křídou na stůl napsal příjmy a vydání a když byl tento rozpočet schválen, smazal se a případný přebytek se hned propil. Příjmy měla obec hlavně z obecních lesů, různé požitky z nich plynuly také starousedlíkům. Ti však zato museli udržovat cesty, kovárnu,pastoušku, kapličku a starat se o obecní chudé. Pokud bylo třeba, vypisovaly se obecní daně, dávky z dražeb dříví, pozemků i mrvy, dále poplatky ze zábav i pokuty za polní pych. Příjmy měla obec i z dobrovolných darů a sbírek.
V polovině minulého století v Hořejším Březí existovala firma „Mineral Hüttenwerk“ F.A.Svátka z Plzně, která těžila kyz,vyráběla oleum, caputmortum, síru, zelený vitriol a také barevné hlinky na natírání schodů a podlah. Zaměstnáno tu bylo pouze 5 lidí, dalších 12-18 lidí pracovalo ve Svátkově uhelném dole. Také Johann Steinbach z Plzně vlastnil zde uhelný důl, kde zaměstnával 21 lidí. Vitriolovou a sirnou huť měl i Josef Glaser z Lobez.
V roce1854 bylo v Hořejším Březí již 32 domů, z toho 18 dřevěných, 2 kamenné a 12 zedřeva a kamene. Někdy v těchto letech byl v č.16 otevřen obchod, kde seprodávaly i lihoviny a snad se tu pořádaly také taneční zábavy.
Další údaje o průmyslové výrobě jsou z roku 1858. Firma Steinbach z Plzně měla Na horách stále uhelný důl a v olejně, kde bylo zaměstnáno 5 mužů, 4 ženy a 10 dětí, vyráběla oleum, caputmortum a zelený vitriol. Jeden uhelný důl vlastnil Gustav Paulus.
Od roku 1864 nový honební zákon dával i obcím právo honitby. Doposud toto právo měla jen vrchnost. Ta si nyní musela od obcí honební právo pronajímat. V roce 1864 si obec za ně účtovala 60 zlatých.
Významnější bylo uzákonění voleb. Voliči byli rozděleni do tří sborů a každý sbor volil tři zástupce a náhradníka. V prvním sboru bylo voličů 5 až 8. Největší
Tragický pro Horní Břízu byl rok 1865. Tehdy došlo díky neopatrnosti selského syna z č.4 k velkému požáru, při kterém on zahynul a prakticky celá ves lehla popelem.Zachovány zůstaly pouze tři původní dřevěné domy: obecní pastouška, statek U Kabátů č.13 a U Kolářů č.14. Na pomoc vyhořelým přispěchala nejdříve Plzeň, jejíž zástupci darovali hned druhého dne 214 zlatých, plaské panství dalo stavební dříví a mnoho jednotlivců z okolí věnovalo šatstvo a potraviny. Bídu po požáru dovršilo téhož roku velké krupobití. Na zahradě statku č.1 a 22 byla založena cihelna, kde si sedláci sami vyráběli cihly na stavbu nových domků. Tato cihelna zanikla v sedmdesátých letech. O dva roky později došlo k dalšímu požáru, při kterém vyhořel dřevěný mlýn, postavený po třicetileté válce.
Roku 1871 se začala stavět dráha z Plzně do Duchcova. Protože sedláci nechtěli prodat pozemky na její stavbu, dráha se tehdejší Bříze prakticky vyhnula a v pozdějších letech toho všichni litovali. Přesto se mnohé změnilo - především do obce přišla spousta dělníků včetně italských, kterým se přezdívalo "trhani".Ve Staré hospodě bývalo po večerech živo a žid Gutfreund si zařídil výčep v přístavku vedle chlévů u č.18.
Uhelné doly na Čábalkách i Na horách byly stále v provozu, ale olejny postupně zanikaly a v r.1880, podle dostupných dokumentů, v Horní Bříze už nebyl žádný chemický průmysl.
.V roce1880 bylo v obci 43 domů a 349 obyvatel. Kromě toho se uvádí 33 koní, 6 valachů, 4 hříbata, 1 býk, 7 volů, 93 krávy, 64 jalovic,187 ovcí, 117 jehňat,16 koz,18 prasnic, 12 podsvinčat a 32 úlů včel.
Důležitéje, že tohoto roku byl objeven kaolin na Vískách, v těsném sousedství Horní Břízy. Majitelkou víseckého zámku byla tehdy baronka Marie Piddolová-Raabová, která chtěla na svých pozemcích těžit uhlí a doufala, že tím zachrání zadlužené panství. Místo uhlí byl objeven kaolin, ale baronka ho již nestačila využít.Vísecký velkostatek v dražbě koupil berlínský velkoobchodník Isidor Schmidl,ten také otevřel kaolinové ložisko a postavil plavírnu.
V tédobě žil na Rokycansku podnikavý velkoprůmyslník Johann Fitz, důlní odborník naslovo vzatý. Byl centrálním
Vříjnu 1882 bylo otevřeno kaolinové ložiska a postavena malá plavírna u nádraží,v místech dnešních pomocných provozů.
Do Horní Břízy přicházeli za prací lidé z celého okolí. Fitz začal stavět domy pro mistry a úředníky a v roce 1886 zavedl i výrobu keramiky. Na místě dnešní flísky se v jedné kulaté a jedné komorové peci vypalovaly cihly, dlažba, kamenina, pálené tašky a další keramické zboží. Hotové výrobky se ověřovaly v továrně, ale brzy se začaly s úspěchem prodávat nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v zahraničí. Fitz vykoupil uhelné doly na Čábalkách a odebíral odtud pro svou potřebu uhlí a zejména surový lupek. Obci platil za každý metrák vydobyté hlíny1 krejcar a za čtverečný sáh poškozeného povrchu 2 krejcary. Starousedlíci si mezi sebou dohodli, jak mu budou suroviny odvážet - celoláník např. mohl odvézt100 q, půlláník 50 q atd.
Ve vsi byl postaven nový hostinec U Kabátů č.47 a začalo se uvažovat o zřízení samostatné školy, aby děti byly ušetřeny každodenní
Aby mohlo brzy začít vyučování, byl přestěhován hostinec z č.47 do č.90 a tak bylyuvolněny prostory pro třídu i byt učitele za roční nájem 100 zlatých. Učit sezačalo 8.ledna 1889. Řídícím se stal bývalý podučitel z Ledec František Kupš, nadšený sportovec, zručný mechanik a truhlář, včelař, sadař a myslivec,"povahy přímé, osobité, radikální a neústupné". Jeho žena Anna byla industriální učitelkou. Školu navštěvovalo 56 žáků a ve třídě byli velice stísněni, rovněž tak byt řídícího byl malý a vlhký. Proto bylo rozhodnutopostavit novou školu na vyhlédnutých pozemcích. Její stavba byla zadána ing.Antonínu Müllerovi z Plzně a truhlářské práce Antonínu Vágnerovi z Plas.
Původní rozpočet 10457 zlatých 20 kr. byl překročen - škola stála 11948 zlatých a 74kr. Obec si tuto částku vypůjčila u Spořitelny král.města Plzně.
V Horní Bříze nebyl žádný lékař, protože obec patřila k lékařskému obvodu hromnickému. V roce 1890 byl tento obvod rozdělen, tovární dělníci a úředníci dále navštěvovali hromnického lékaře MUDr.Šollara, ves připadla k obvodu třemošenskému.
Téhož roku byla pro tovární zaměstnance otevřena kantýna, nejprve v dřevěném domku na místě dnešního hlavního skladu, ale vzápětí byla pro ni postavena samostatná budova č.54. Nájemcem kantýny se stal Matěj Hornschild s manželkou Julií, která byla pověstná svou krásou a kantýně se říkalo také "Hostinec u krásné paní".
Továrna prosperovala, avšak smutnou skutečností bylo, že objevitel kaolinu Jan Glaser,bývalý majitel dolu na Čábalkách, z toho nic neměl. Roku 1891 chtěl od obce odměnu 50 zlatých za svůj objev, ze kterého koneckonců obec měla velký užitek, ale jeho žádost byla zamítnuta s tím, že si jeho služby nikdo nevyžádal. Zaplatili mu dobrovolně 20 zl., Glaser se živil všelijak, i pytlačením, a nakonec zemřel v bídě.
V roce 1891 bylo konečně v Horní Bříze zřízeno i nákladní nádraží a Fitz se rozhodl vybudovat novou plavírnu přímo u ložiska kaolinu, aby se tuny surového materiálu nemusely zbytečně převážet.
Bykovská cesta, vedoucí přes Černý most k nádraží, byla přerušena výstavbou šamotky a nahrazena pěšinami od mostu k Panně Marii a odtud rovně na kaolinku a napravo k nádraží. Bylo nutné vybudovat novou silnici, která by spojila obec s továrnou.Ale dříve byla postavena nová silnice do Třemošné a do Žilova. Na návsi u kapličky byly zasazeny lípy.
Statek č.17 v roce 1890 zčásti vyhořel, koupil ho pak Vilém Plachetka a zařídil tu hostinec.
Ludvík Oberreit, mlynář z Dubí, koupil od obce pozemky u Špitálu, začal tam dobývat žlutou hlínu a vyrábět okr, ale výroba byla nerentabilní, tak ji po roce zastavil.
Školu navštěvovalo již 96 žáků a bylo nutno zřídit druhou třídu. Povolena byla k 1.lednu 1894, podučitelem se stal František Koukolík,absolvent plzeňské reálky,ale 14.července byl propuštěn, protože byl kr.soudem v Plzni odsouzen k třídennímu vězení pro neznámý trestní přestupek. Nahradil ho Dominik Tion, později Jan Andrlík a po krátké době Václav Skřivan. Koncem devadesátých let byla podučitelská místa zákonem zrušena a do Horní Břízy nastoupil druhý učitel Václav Štolba (Skřivan odešel do Vejprnic). Obec věnovala škole protější pozemek na ovocnou školku. Nově ustavený Místní odbor Národní Jednoty Pošumavské začal dávat dohromady obecní knihovnu.
V obci nebyla pošta, dopravu balíků , dopisů i peněz do Třemošné obstarával některý chudší občan za odměnu, např.dělník Václav Matějovec, který byl současně obecním poslem, nebo někteří výměnkáři. Když se začalo uvažovat o zřízení samostatné pošty, nabídla v roce 1896 továrna
V roce1898 bylo poprvé sepsáno obecní jmění:
-kaplička se zvonem taškami krytá, rozšířena v roce 1896
-pastouška a kovárna
-pole 3 - jedno propachtováno, dvě užívali obecní chudí
-louka - užíval ji pastýř a starosta
-pastviny - užívala obec a chudí
-neplodná půda - nevyužívaná
-podíl na pachtu honitby
-hasičské náčiní
-skříň na spisy
-kapitál ve státních dlužních úpisech
-dluhy za stavby silnic a školu - dlužníci - téměř všichni starousedlíci.
-pokladní hotovost žádná.
K 1.lednu 1899 došlo k významné změně majitele továrny - Johann Fitz prodal svůj majetek včetně pozemků a kamenouhelných dolů nově vzniklé
Nově vzniklá akciová společnost převzala prosperující závod, který zaměstnával 565 dělníků a 16 úředníků a vyráběl ročně 22 tisíc tun různých keramických výrobků, zejména šamot, dinas, dlaždice, kachle, kamna i krby, obkládačky a kameninu. V příštích letech se však společnost začala rozrůstat - pronajímala a kupovala další keramické závody i ložiska surovin s cílem
Horní Bříza měla v roce 1900 již 74 domů a 686 obyvatel. Bylo postaveno
Školu navštěvovalo 120 dětí a obec rozhodla, že všechny budou osvobozeny od školního platu. To bylo za starosty Josefa Štěpánka, který byl současně předsedou školní rady. Od roku 1905 byly pro chudé děti zdarma i učební pomůcky (a chudé byly téměř všechny děti). Ve školní zahradě byl také postaven včelín a nádržka na vodu, v budově byla zařízena místnost pro školní sbírky. Učitelé se často měnili do roku 1908, kdy 1.září nastoupil František Valeš. Ten zůstal v H.Bříze až do výslužby a stal se později i prvním kronikářem.
Obec převzala povinnosti starousedlíků, tzn.péči o chudé a údržbu cest i budov, starousedlíkům však zůstalo právo na obecní lesy. Chudým se vyplácela peněžitá podpora asi 10-20 korun ročně, později byla zvýšena a vyplácela se měsíčně. Tzv.domovské právo se nově přistěhovalým udělovalo po deseti letech bydlení v obci.
Obec žádala o zřízení železniční zastávky u cesty Na hory, ale žádost byla zamítnuta s tím, že je tam zatáčka a velké stoupání. Jistě mnozí litovali, že se dříve stavěli proti stavbě dráhy a ta se proto vsi vyhnula velikým obloukem.
V roce 1906 byla zakoupena hasičská stříkačka s veškerou výzbrojí a uniformami pro 18 hasičů za 3000 K. Část nákladu uhradil okresní výbor, zemský
Místní odbor Národní Jednoty Pošumavské měl již více než 50 členů a jeho předsedou byl řídící Kupš. Usiloval o zlepšení hospodářského i kulturního života v obci, pořádal časté přednášky, kurzy i zábavy.V knihovně spolku bylo asi 47 knih, které darovali členové. Knihy se půjčovaly zadarmo a byl o ně velký zájem.Později se vedení knihovny ujal nový učitel Valeš.
Rok 1907 znamenal počátek politického života.V březnu byla založena Sociální demokracie, která měla 57 členů a jejím důvěrníkem byl Václav Smeták, pokladníkem dělník Beránek a jednatelem Rudolf Šefčík. Každoročně se pořádalo několik schůzí a veřejných vzdělávacích přednášek. Oblíbeným řečníkem byl poslanec Gustav Haberman.
Starousedlíci založili agrární organizaci,jejímž důvěrníkem byl Václav Krofta z č.18. Kromě sedláků v ní bylo jen pár domkářů a obecní slouha s kovářem. Členové se scházeli pouze před volbami.
Šestnáct členů mělo Sdružení malorolníků a domkářů. Důvěrníkem byl Jan Dolejš a jednatelem Julius Fencl. Tato organizace se snažila o zlepšení hospodářství, nakupovala stroje a hnojiva a vypomáhala svým členům v nouzi, zejména při uhynutí dobytka. V roce 1909 se připojili i členové z Trnové, Žilova a Tatiné.
Z podnětu Místního odboru Národní Jednoty Pošumavské byl v letech 1909-10 založen Spořitelní a záloženský spolek pro H.Břízu a okolí, který měl zpočátku 28 členů, starostou byl zvolen Josef Štěpánek a později mlynář Beneš. Vklady se přijímaly na 4% úrok, členům se půjčovalo na 5% úrok. Spolková pokladna byla ve škole v 1.patře, úřadovalo se v neděli dopoledne. Hodně členů využívalo výhodných půjček na nákupy pozemků i domků.
Proti kapličce, v č.24, si otevřel obchod se smíšeným zbožím příručí z Ledec Karel Bělohradský.
V roce 1910 byla upravena náves, rokle tam byla zasypána, potok překlenul železný most a od domu č.31 k domu č.49 vedla spojovací silnice. Školní děti náves osadily lipami, osvětlena byla čtyřmi plynovými lampami.
Celá továrna byla v roce 1911 elektrifikována (připojení obce bylo odmítnuto) a vybavena novým strojním zařízením. Dokončena byla výstavba šamotky a zavedena výroba umělých omítek a umělého kamene značky Břizolit ve flísce.
Školu navštěvovalo již více než 160 dětí a bylo nutné zařídit třetí třídu. Naproti škole byl postaven domek č.104 pro řídícího učitele a v patře školy se tak
V roce 1912 byla založena Dělnická tělovýchovná jednota, jejímž starostou se stal Vojtěch Hucl. Zpočátku měla 40 členů. DTJ pořádala přednášky a besídky pro děti, hrála divadlo a postupně si pořizovala tělocvičné nářadí.Za rok uspořádala první veřejné cvičení Na drahách, kde promluvil poslanec Gustav Habrmann, pozdější ministr.
V roce 1960 měla obec 2056 obyvatel a 345 domů. Také 849 rádií a dokonce 212 televizorů (první se objevovaly v polovině padesátých let). Předsedou MNV byl stále Adolf Meistr,v roce 1964 ho vystřídal Stanislav Šilpoch,v prosinci 1968 pak František Tikal. Tajemnicí byla od roku 1964 Anna Lepičová. Politické i zájmové organizace byly povinně sdruženy v Národní frontě.
V jubilejním roce 1960 přijela do Horní Břízy bývalá vězeňkyně z transportu smrti Priska Lomová (nyní učitelka v Prešově) s patnáctiletou dcerou Hanou a s dojetím vzpomínala, jak jí zdejší lidé pomohli. Tato návštěva byla počátkem dlouholeté družby s prešovskou školou.
Horní Bříza získala v roce 1960 první místo v kraji za zvelebovací akce. Občané odpracovali celkem 22 tisíc brigádnických hodin a vytvořili hodnoty za 760 tisíc Kčs. V obci se rozsvítily například první zářivky, ulice byly pojmenovány, byl zaveden rozhlas po drátě. Na MNV byla spořitelna. Stavěly se družstevní domy, pokračovalo budování vodovodu a kanalizace. Cihelna prošla rekonstrukcí, aby mohla být v provozu celoročně a nejen v létě. I ve vsi už byla samoobsluha potravin v č.88 (tak zvaná Jednotka). U nádraží byla malý kiosek místo kanceláře uhelných skladů (uhelné sklady byly bohužel zrušeny). Na továrně bylo
Továrna prosperovala, probíhaly rekonstrukce téměř všech závodů a těžká práce byla pomalu odstraňována. Například v šamotce se
%Radu našich spolupracovníků zajímá, jak je tos vypouštěním odpadních kalů z chemické továrny v Kaznějově do Severního oprámu. Jde jim přitom o otázku, zda tyto odpadní vody nebudou později prosakovat do oblasti, u níž jsou napájeny vodní zdroje pro závod i pro celou obec Horní Břízu. Po pravdě řečeno, nebylo při hydrologickém průzkumu, který předcházel vypracování projektu, vůbec uvažováno, že by tyto vody mohly někdy prosakovat do studní našeho hornobřízského závodu, ačkoliv nejbližší studna leží jen
Ve flísce se přestala vyrábět kamna, zato se začaly vyrábět obkládačky zdobené sítotiskem, o které byl veliký zájem. A samozřejmě jich byl nedostatek. Pracovali tu Kubánci, Poláci i Vietnamci.
Dražku z kaolinky bohužel nahradila automobilová doprava, byla postavena balička u nádraží, hasičská zbrojnice,strojně početní stanice a čistírna průmyslových vod.
Předsedou JZD byl od roku 1963 Josef Běhounek, od roku 1966 V.Štěpánek. Ve vsi byla nová drůbežárna, zato Strojní a traktorová stanice byla zrušena a také mlýn byl uzavřen (nejbližší byl v D.Bělé). JZD obhospodařovalo
Šedesátá léta byla pro Horní Břízu plná kultury. Začalo to hned v
Velice aktivní byl v těchto letech Svazarm s nově založeným automotoklubem žen.
Pro Západočeské kaolinky začalo velice úspěšné desetiletí, i když první poválečný rok byl chaotický. Výroba, orientovaná na zbrojní průmysl, se musela přizpůsobit mírovým potřebám a rozvíjela se jen pomalu. Koncem srpna byla uzavřena první kolektivní smlouva. V Praze byla v roce 1922 postavena nová budova generálního ředitelství,domy pro úředníky a veliké sklady na Smíchově. Generální ředitel Wlček odešel roku 1927 do penze a na jeho místo nastoupil dosavadní obchodní ředitel Bohumil Rudl.
Západočeské kaolinky začaly hned po válce usilovat o ovládnutí slovenského magnezitového průmyslu a v průběhu dalších let se jim to skutečně podařilo, kromě toho v roce 1926 získaly majoritu akcií Dobřanských kaolinových a šamotových závodů, svého velkého konkurenta, a po
Konjunktura pokračovala, ale mzdy dělníků stagnovaly. V roce 1925 se na návsi se konala manifestace asi dvou tisíc lidí za zlepšení pracovních podmínek. Toho roku byla také uzákoněna placená dovolená. O dva roky později začala v Horní Bříze generální stávka, ke které se připojily i další závody společnosti. Nejchudší stávkující dělníky zaměstnávala obec při úpravě cest, aby nezůstali bez příjmu. Stávka skončila po měsíci neúspěchem díky stávkokazům, které společnost vozila z okolí. Organizátoři stávky byli propuštěni. V dalším roce továrna potřebovala mnoho nových pracovníků hlavně do rozšířené flísky, zaměstnávala proto i Slováky, Ukrajince a Němce. K jejich ubytování byly postaveny další baráky v kasárnách. Celkem bylo v Horní Bříze zaměstnáno asi 2800 lidí. V obci z toho radost neměli, protože dělníci brali výplatu každý týden, opíjeli se pak a tropili výtržnosti. Po roce cizí dělníky továrna proto začala propouštět, zůstalo jich jen kolem 400.
V Horní Bříze byl založen další průmyslový podnik: Karel Prach, stavitel a nyní majitel
I v obci se po válce mnohé změnilo. Na obecním úřadě měli plno práce s kolkováním peněz. Peníze se sepisovaly a odesílaly do banky na okolkování. Občané byli pobouřeni – jednak měli strach, že o část peněz přijdou, jednak jim vadilo, že se ví, kolik kdo má peněz. Berní správa začala sepisovat veškerý majetek: uložený kapitál, nemovitosti, dobytek, nářadí, stroje… a podle toho se začaly platit dávky z majetku.Starousedlíkům byla odňata privilegia – požitky z lesů, luk, pastvin apod. převzala obec a občané se pak o ně dělili (například o dřevo z lesů či trávu na loukách). Ceny prudce vzrostly, byly dokonce 12 – 14x vyšší než předválkou.
V červnu 1919 se konaly první poválečné volby a vyhrála je sociální demokracie. Starostou byl zvolen Julius Fencl (a zůstal ve funkci až do konce druhé světové války). Obecní zastupitelstvo mělo15 členů. V roce 1921 se odstěhoval Karel Bělohradský, obchodníka obecní tajemník. Funkci po něm převzal
Volby v roce 1923 vyhrála Čs.strana socialistická, která se sdružila s Národní demokracií a Živnostenskou stranou. Při volbách do Národního shromáždění v roce1925 poprvé 17 hornobřízských občanů volilo komunisty.
Podle regulačního plánu se obec měla rozrůstat severovýchodním směrem, ale pro nepochopení majitelů pozemků z toho sešlo a tak je dodnes Horní Bříza rozdělená na dvě části. Začala se stavět silnice do Ledec a podél silnic a v sadech bylo vysazeno 88 ovocných stromů. V lese bylo vybráno místo na plánovaný hřbitov (dosud se pohřbívalo v Ledcích). Stavba hřbitova podle návrhu Jindřicha Rosenbauma byla v červnu 1923 zadána
Obec začala připravovat elektrifikaci, byla to finančně velice náročná akce. Nejlepší podmínky navrhl Zpč.elektrárenský svaz, a.s. v Plzni. Elektrifikace byla dokončena roku 1929.
Školu navštěvovalo přes 200 žáků. Školské komise byly zrušeny zákonem, zastupitelstvo místo nich volilo členy Místní školní rady. Školní pomůcky dostávaly všechny děti zdarma. Řídící učitel F.Kupš od září 1920 požádal o zdravotní dovolenou, koncem roku 1922 se loučil s hornobřízskou školou definitivně a odešel do výslužby. V červenci následujícího roku se s manželkou přestěhovali do Roudnice nad Labem, kde si koupili domek. Novým řídícím učitelem se stal Otto Pech z Losiné a nastěhoval se do uprázdněného služebního bytu v domku č.104. Nezůstal řídícím dlouho, i on odešel roku 1924 do důchodu a novým řídícím byl jmenován František Valeš. Začalo se uvažovat o zřízení měšťanské školy také pro děti ze Žilova, Tatiné, Trnové a Krašovic. Dosavadní škola už nestačila a v každém okrsku se měly měšťanské školy budovat. Horní Bříza usilovala o to, aby byla takovou okrskovou školou. Jenže zemská školní rada žádost zamítla. Nová žádost byla podána roku
Po válce byly i problémy se zásobováním. Zemědělci své produkty raději dávali do obchodů než přímým spotřebitelům, ovšem za vyšší ceny. Tím se stávalo, že výhodnější bylo nakupovat v Plzni. Přesto se v tomto období v obci nebývale
Spolky vyvíjely horlivou činnost.Organizovaly sbírku stříbrných a zlatých věcí na státní poklad, zasadily lípu svobody před domem č.25 a Na Skoutech měla být vybudována Husova mohyla, jejíž návrh vytvořil Václav Pauer. Již v červenci 1919 byl položen základní kámen, ale k realizaci nedošlo pro nákladnost projektu. Podle nového zákona byla ustavena Místní osvětová komise, která sdružovala všechny spolky. Předsedou byl zvolen mlynář František Beneš. Současně byla založena obecní knihovna, které věnoval svou knihovnu místní odbor Národní Jednoty Pošumavské (128 svazků vázaných, 110 nevázaných knih a časopisů). Knihovníkem se stal
Sokolové začali cvičit v hostinci č.20 a zřídili branné čety, do nichž se přihlásilo 50 členů. Dostali zbraně, které zbyly v továrním skladu po odchodu vojáků, kteří zde hlídali za války italské zajatce. Společně s DTJ pořádali veřejná cvičení u Kozího hrádku, kde jim poskytla obec zdarma pozemek. Zúčastnili se také VII.Všesokolského sletu v Praze. Protože v hostinci u Benešů museli platit 2000 Kč ročně nájmu, přesídlili do Karezova hostince a začali
Sbor hasičů za podpory obce a továrny (která dala veškerý materiál) postavil pomník obětem války podle návrhu keramika Rudolfa Schultze, s nímž při provedení spolupracoval tovární mistr Josef Vácha. Pomník byl odhalen 3.10.1920 Vydání 6878 Kč bylo uhrazeno z veřejné sbírky, z výnosu
DTJ měla po válce přes sto členů, i když v průběhu dalších let ubývali. Přesto pod vedením Václava Smetáka připravovali členové DTJ hodně akcí. V Kašparově hostinci č.20 si vybudovali jeviště a hráli pravidelně divadlo (někdy ve spolupráci se Sokolem), pořídili si nové nářadí, ale skončil spolek tamburašů. Nástroje byly prodány plzeňskému kroužku. Veřejná cvičení se konala u Kozího hrádku, dokonce i ochotníci hrávali v přírodě U oběšeného divadlo, například hru „Lázeňská víla“. Také pořádali pěvecko-hudební akademie, vánoční nadílky i různé přednášky. Pořídili si rudý prapor, který poprvé nesli v prvomájovém průvodu v roce 1925. Téhož roku se tři členové DTJ zúčastnili mezinárodní dělnické olympiády ve Frankfurtu.
Podle sčítání obyvatel bylo v roce 1970v naší obci 2346 obyvatel, 461 domů, 653 televizorů, 452 radiopřijímačů,71 telefonních stanic a 130 automobilů. V polovině sedmdesátých let už přibylo 40 chat.
V obci se hodně změnilo. Dlouholetý ředitel základní školy František Vlasák odešel do důchodu a nahradila ho v roce 1974 Alena Kepková. A překotně se stavělo: sídliště ve vsi, Domov důchodců,
Také podnikový ředitel František Babor odešel do důchodu a novým ředitelem se stal roku 1971 Josef Růžička a v roce 1976 ing.Jaroslav Široký. V šamotce na místě rozestavěné dinasky byla zavedena náhradní výroba tahokovu a hlavně se tu začal vyrábět lehčený šamot Plastizol. Ve flísce byla postavena nová rozprachová sušárna a zavedena nová technologie výroby obkládaček přesných rozměrů, takže nebylo nutné následné kalibrování.
Cihelna musela být koncem roku 1977 uzavřena pro nedostatek suroviny – vhodná hlína byla vytěžena. V té době tu pod vedením Jiřího Havránka a mistra Zíky pracovalo 28 lidí.
V roce 1971 se sloučilo hornobřízské JZD s JZD Pokrok v Žilově. Za starou školou byly postaveny bytovky pro družstevníky, prováděla se rekultivace luk.
Obchody se neměnily. Prodejna potravin tzv. Jednotka v zátočině v č.88 (zrekonstruovaná a pro změnu s obsluhou), místo Dvojky nová samoobsluha s lahůdkami, výčepem a prodejem
Pak přišel nešťastný rok 1914. O pouti 26.července ráno dal obecní úřad vyvěsit vyhlášku o mobilizaci vojínů všech druhů zbraně do stáří 38 let. Bylo po veselí a ještě hůř bylo v pondělí ráno, kdy vojáci odjížděli. A brzy přicházely zprávy o raněných i mrtvých. První obětí války na srbském bojišti byl Jan Koschatko, syn továrního prokuristy a dělník František Kabát, na ruské frontě rolnický syn Vojtěch Kabát.
Hned v prvních dnech byly zabrány povozy a koně, a to v době žní působilo nemalé potíže. Každé vítězství se muselo oslavovat ve škole i v kostele a vyvěšením praporů. Jak píše kronikář, zpočátku to byla jedna oslava za druhou, i když to bývaly vojenské úspěchy značně pochybné. Zrušena byla svoboda tisku a slova, zavedena přísná cenzura. Dopisy se kontrolovaly v Plzni. Ubývalo potravin a byly stále dražší. Obchodníci byli trestáni, pokud zdražovali, např.Edelstein dostal pokutu za zdražení mouky, i když ji sám již dražší nakoupil. Nakonec byla spotřeba mouky omezena, bílé pečivo se nesmělo vyrábět. Obec musela zařídit tzv.izolační domek pro případy nakažlivých nemocí.
Učitel Straka byl odvelen, místo něho bezplatně nastoupil Jan Čech ze Žilova. Když později i ten musel narukovat,nahradila ho výpomocná učitelka Anna Marková.Učitel Straka se vrátil v roce1917. Starší žáci a učitelé museli pomáhat na polích, sušit byliny a sbírat po vsi peníze, šatstvo a prádlo pro vojáky (to musely dívky také šít), hadry a staré kovy. Z knihoven byly vyloučeny spisy Jiráskovy pro „ne dosti vlastenecký obsah“ a mnoho dalších knih. Také učebnice českého jazyka a čítanky byly odstraněny a nové nebyly. Pomůcek byl nedostatek a nebyly kvalitní. Ve škole se smělo topit jen od listopadu do konce března, děti přitom byly špatně oblečené a obuté a věčně hladové.
Rozvoj Západočeských kaolinek však válka nezastavila, naopak posílila jejich postavení. Vedení si včas zajistilo válečné dodávky a po žárovzdorných
Za války byla ochromena činnost spolků, poslední akcí byly Husovy oslavy v roce 1914 v hostinci č.28, kde také DTJ sehrála divadlo pro děti.
Adolf Edelstein koupil dům č.16 a zařídil si tu obchod, v uvolněném č.67 si otevřel nový
Situace se stále zhoršovala. V únoru 1915 byly sepisovány veškeré zásoby a zřízeny místní aprovizační komise (předsedou bylKupš, jednatelem Valeš). Komise skoupila od sedláků zbytky obilí, dala je semlít a na tzv.chlebenky vydávala bochníček chleba na osobu a týden. Na poukázky se začal vydávat i cukr. Po žních celá úroda byla zabavena ve prospěch státu, chléb i mouka byly stále horší jakosti. V roce 1916 se místo mouky vydával již jen tuřín a brambory. Obec musela odebrat asi 200 q tuřínu,uskladněn byl ve stodole č.26, ale v zimě za krutých mrazů zmrzl a byl nepoživatelný.Na lístky se vydávalo již všechno - tuky, sůl, náhražka kávy, mýdlo... ale stejně nebylo zboží žádné. Oblečení nebylo, přitom se stále dělaly sbírky ve prospěch vojáků. Lidé se snažili sehnat jídlo u sedláků a mlynářů v okolí, ale četníci kontrolovali zásoby a pokoutně opatřené zboží zabavovali. Veškeré zemědělské produkty včetně sena a slámy se musely odevzdávat Hospodářskému družstvu v Plzni, které bylo pobočkou Válečného obilního ústavu ve Vídni.
Učitel Valeš byl pověřen sepsáním půdy v obci. Vypráví v kronice, že v praxi to vypadalo takto : k soupisu přišla stará žena "Vědí, pane učiteli, pšenici mám za pastuší hruškou vedle kovářovo pole, co měl na ňom loni brambory". Podle toho bylo nutné hledat na mapě parcelní číslo. Zato dostával Valeš první dva roky 50 K. Podle soupisu pozemků bylo v obci celkem
Lepší situace byla na továrně, kde byl v roce 1916 zřízen pro zaměstnance tovární konzum (po válce byl zase zrušen). Protože továrna pracovala pro válečný průmysl, byla pod vojenským dohledem a zásobování bylo kontrolováno. Ve vsi byl dělnický konzum pro tovární dělníky, jinak se nakupovalo u místních obchodníků, ale zboží měli minimálně a přesně dodávané podle počtu osob v obci.
Na Čábalkách byl otevřen nový důl na uhlí, po vytěžení další u silnice. S úspěchem těžil i podnikatel Maule Na horách u zálužské cesty. Zaměstnával 12-28 lidí,těžilo se ručně a protože dělníci byli osvobozeni od vojenské služby, hlásili se k němu zdaleka a pracovali téměř zadarmo.Uhlí bylo netříděné a nekvalitní,těžilo se denně asi 30-50q a odebírali ho převážně místní občané. Po válce všechny tyto doly postupně zanikly.
V roce 1917 již téměř vymizelo maso, protože dobytek byl zabírán pro vojsko a válečný průmysl. Mladé kusy se zabíjely pod dohledem komise, maso se rozdělovalo na příděly, pro rodinu max.
I do Horní Břízy dolehl ohlas výbuchu v muniční továrně v Bolevci 25.května 1917. Lidé s hrůzou pozorovali sloup žlutého dýmu nad „Horami“.Země se chvěla, výbuchy se opakovaly. Z vršku u Záluží bylo vidět v dýmu vyhozené střechy i traverzy ze zničených objektů. Od Třemošné utíkaly davy lidí, protože se obávaly ještě větší katastrofy. Až k večeru se situace zklidnila. Byl to nezapomenutelný, tragický zážitek.
K odvodu v tomto roce už museli chlapci a muži od 18 do 52 let. Např.strážník Matějovec byl odveden ve 48 letech. Obec musela dávat peníze na válečné půjčky- celkem za dobu války 24 tisíc K, spořitelní spolek 11200 K. I na jednotlivce byl vyvíjen nátlak.
Zima v posledním válečném roce byla tak mrazivá, že ve škole muselo být zavedeno jen polodenní vyučování. Aby děti netrpěly podvýživou, byla zřízena školní válečná kuchyně. Tovární inženýr Ludvík Černý nechal upravit na školním dvoře nepoužívanou prádelnu s kotlem,koupily se zásoby, mlynář Beneš a Kieswetter z Krašovic darovali mouku, místní ženy zeleninu, nádobí si děti nosily z domova a vdova Marie Kozová denně vařila polévku až pro 120 dětí. Tato kuchyně byla v provozu rok a půl, po válce byla zrušena.
To už bylo jisté, že válka musí brzy skončit. Politické strany obnovovaly svou činnost, soc.demokracie měla 34 členů a jejím důvěrníkem byl Vojtěch Šír. Z podnětu Františka Pittermanna, úředníka dráhy, se utvořila Národní demokracie a jejími členy se stali úředníci a zaměstnanci továrny, učitelé a živnostníci.Také spolky se začaly opět scházet a v srpnu 1918 uspořádaly v lese u strážního domku č.13 velkou národní slavnost. Továrna zapůjčila dříví na stánky, agrární
Zisk ze slavnosti byl 6034 K, z toho 3020 K bylo použito pro školní kuchyni a ostatní věnováno spolkům - Ústřední matici školské, Českému srdci, Národní Jednotě Pošumavské, spolku Komenský a Matici Slezské. Ze sdružených spolků pak vznikla Národní rada obecní, která se měla ujmout práce při blížícím se převratu. V radě byly zastoupeny tyto spolky a organizace : Agrární dorost, Agrární organizace, Nár.jednota Pošumavská, Sbor dobrovolných hasičů, Soc.demokracie, Státoprávní demokracie, DTJ a Odborová org.strany soc.demokratické. Předsedou a místopředsedou Rady byl zvolen starosta Karez a učitel Valeš. Rada se měla ujmout vedení obce, až nastane konec války, aby nenastal zmatek. Ale všechno proběhlo hladce.
Po poledni 28.října došla zpráva o převratu v Praze. Občané se scházeli na návsi,všude se vzrušeně hovořilo a ihned se začaly odstraňovat nenáviděné symboly Rakousko-Uherské a místo nich se vyvěšovaly podobizny Masaryka a Wilsona. Večer uspořádala mládež lampiónový průvod. 11.listopadu uspořádaly spolky oslavu -průvod s hudbou šel ze vsi na továrnu a zpět, v předních řadách byli italští zajatci, se kterými místní lidé dobře vycházeli. Téhož dne byl v hostince č.28 založen Sokol. Přihlásilo se 59 členů a náčelníkem byl zvolen Jindřich Rosenbaum.Zpočátku se cvičilo u Duchků v č.20 společně s DTJ.
Konec oslav byl neslavný, protože někdo založil požár u č.14, ale díky včasnému zásahu hasičů shořely jen dřevěné chlévy. V prosinci hořelo u mlynáře Beneše,tentokrát shořela stodola s celou úrodou a hospodářskými stroji. Žhář nebyl vypátrán.
Válka skončila, postupně se vraceli i vojáci z fronty a zajetí. Nejpozději
Zlé časy pokračovaly. V únoru 1939 setvořily z nezaměstnaných pracovní roty. V Horní Bříze bylo sto mužů, kteří budovali silnici ze Žilova do Stýskal. Bydleli u Hájků až do května, pak se odstěhovali do Žilova. V suterénu školy byla počátkem roku zařízena mateřská školka a v obci také byl založen pohřební ústav (a o čtyři roky později Spolek přátel žehu).
Protektorát Čechy a Morava, který vznikl 15.3.1939, znamenal omezení práv a svobod každého. Zprvu byla stanovena policejní hodina na devátou večer, později byla posunuta do půlnoci. Hostince zavíraly v osm hodin večer.Kromě jiného byly zavedeny osobní průkazy s podobenkou, všude byly dvojjazyčné nápisy, potraviny i otop byly na lístky. Uhlí byl citelný nedostatek.Všechny zbraně musely být odevzdány,nesměla se používat motorová vozidla a poslouchat cizí rozhlas. Přísně se evidovaly potraviny a zvířata. V pátek byl bezmasý den. Ve školách nesměly viset obrazy prezidentů, jen státní znak a kříž s Kristem. Vdané ženy nesměly učit. Ze školské knihovny musely být odstraněny závadné knihy, byla zavedena povinná branná výchova pro mládež ve věku od 14 do 22 let. K pořádání jakýchkoliv akcí bylo nutné povolení. Celostátně byla zavedena funkce obecních tajemníků a jízda vpravo.
Západočeské kaolinky byly ve složité situaci, protože v Sudetech se těžilo mnoho surovin. Rychle se hledala, a také našla náhradní ložiska, ale po utvoření Protektorátu a vyhlášení samostatného slovenského státu se magnezitové závody ocitly v zahraničí.Správní rada reagovala tím, že zřizovala zahraniční filiálky. Do vedení společnosti byli dosazeni Němci, přesto se podařilo udržel všechny závody v chodu.
Hned v březnu bylo v Protektorátu založeno „Národní souručenství“ jako jediné politické hnutí. V Horní Bříze se vedoucím Národního souručenství stal Karel Dolejš a mělo 613 členů. „Mladé Národní souručenství“ sdružovalo 89 hochů a 70 děvčat. Židé nesměli být členy. 21.května byl vyhlášen celostátní „Den ukončení všech sporů a semknutí národa“.
Ovšem mnozí se s okupací nechtěli smířit, naopak proti ní aktivně něco dělat. V listopadu 1939 byla v hostinci u Meistrů založena hornobřízská odbojová skupina pod vedením sociálního demokrata Václava Zímy. Zpočátku měla 11 členů nejen místních, ale i z okolí, ale postupně se rozrostla a sdružovala 47 odbojářů (hodně jich pracovalo v Zpč.kaolinkách). Skupina se soustřeďovala na rozšiřování ilegálních tiskovin i tisk vlastních letáků, provádění sabotážních akcív závodě a podporu pronásledovaných osob. Úkryt skupiny, který gestapo nikdy neodhalilo, byl ve flísce,
V roce 1940 se začala stavět radnice podle projektu architekta Václava Šimana. V obci byl konečně zaveden telefon (dosud byl jen na továrně). Kromě radnice se připojilo osm účastníků. Mateřská škola se přesunula do staré školy, protože ve škole byl citelný nedostatek místa. Celou obecnou školu totiž obsadila Hitlerjugend. Muselo se vyučovat střídavě dopoledne i odpoledne. Po náhle zesnulém Stanislavu Bulantovi se řídícím učitelem stal František Zuska ze Starého Plzence. Za školou i jinde v obci se začaly stavět kryty.
V Horní Bříze bylo 286 domů a 1960 obyvatel. Pak vzrostl počet obyvatel na více než dva tisíce. To bylo včetně vězňů, kteří pracovali v továrně a včetně „Národních hostů“. Národní hosté byli vystěhovalci z Balkánu. Musela se jim dát k dispozici nedostavěná radnice, koně měli u místních hospodářů a jídlo se vozilo z Třemošné. Velkou péči o ně projevoval obávaný třemošenský starosta Hruschka. Místní četníci se snažili občanům pomáhat, výjimkou byl vrchní strážmistr Drábek,který se potom přihlásil k Němcům.
Během válečných let postavily Zpč.kaolinky bytové domy na továrně a začala se stavět kolonie, která původně měla sahat až k dnešnímu autobusovému nádraží. Bohužel válka tyto plány překazila. Ve vsi se podařilo konečně dosáhnout zřízení železniční zastávky. Budovala se svépomocí, převážně zadarmo. První vlak tu zastavil 1.listopadu 1943 ve 12.45 hodin a první jízdenku si zakoupil sedlák Josef Klimeš.
Smutný byl rok 1943. Na jaře byla činnost nejenom hornobřízské skupiny prozrazena a 14.dubna 1943 začalo hromadné zatýkání. Gestapo přišlo nejdříve pro Václava Zímu a Rudolfa Herejta. Václav Zíma byl převezen na plzeňské gestapo, kde byl 17.května zabit, když se bránil mučení. Jeho rodina pak našla v šatech zašité vzkazy, které psal
Další hornobřízští členové skupiny, kteří byli v roce 1943 zatčeni:
Josef Blahovský, listonoš zemřel 29.5 1944 v káznici Golnov
Josef Drozda se 20.5.1945 vrátil z Buchenwaldu
Josef Mourek se 19.5.1945 vrátil z Terezína
Miroslav Perk zemřel 28.7.1943 v Buchenwaldu
Stanislav Rabas zemřel 17.2.1945 ve věznici Herne
Julius Svoboda se vrátil asi v květnu 1945 s podlomeným zdravím
Jaroslav Vicenda se vrátil 17.3.1945
Se skupinou spolupracoval také hornobřízský učitel Rudolf Zelenka. Nutno připomenout ještě další oběti: v roce 1941 byl popraven v Drážďanech řezník Josef Hauzner. A Václav Jára se pokusil v roce 1941 přejít hranice na Slovensko a zapojit se do bojů, ale bylzatčen a popraven v Mnichově 28.5.1943. V koncentráku zemřel Adolf Edelstein, hornobřízský obchodník (v posledních letech bydlel v Plzni).
To už se v Zpč.kaolinkách projevoval nedostatek surovin, zejména uhlí a také nedostatek pracovních sil. Naplno pracovala žárovýroba, výroba kameniny atěžba surovin. Omezila se výroba stavební keramiky. V r.1944 zemřel dlouholetý ředitel B.V.Rudl a vystřídal ho dr.Šádek. V Horní Bříze odešel na zdravotní dovolenou oblíbený ředitel ing.Brabec. Nahradil ho dr.Körber a vzápětí ing.Zoubek. Všeobecný nedostatek a časté letecké poplachy ochromovaly výrobu, některé provozy se zavíraly. Správní rada společnosti se sešla naposledy v březnu 1945, to už nebyl vůbec přehled o tom, co se děje na Slovensku.
Duben 1945 probíhal v nepřetržitém sledu událostí. Horní Bříza byla přeplněna uprchlíky, na radnici byl zřízen vojenský lazaret. 12 dubna 1945 přijel na nádraží vlak s Vlasovci.17.dubna hloubkoví letci nádraží ostřelovali. Kromě vojenského transportu Vlasovců byly poškozeny i nádražní budovy. Jedna skupina Vlasovců, sestávající z devíti Gruzínců pod vedením dr.Kandarii zůstala v chatě na kaolince, druhá v okolí Bykova. Prováděli drobné sabotáže a místní občané je zásobovali vším potřebným.
21.dubna večer na nádraží zastavil transport smrti z koncentráčních táborů. Vlak měl 45 vozů, celkem vezl asi tři tisíce vyhladovělých a zubožených lidí. Ženy byly umístěny v 15 otevřených vozech. Přednosta Antonín Pavlíček nabídl veliteli, že může ženy přemístit do krytých vozů, které ve stanici byly k dispozici. Stalo se to v noci.Přednosta vyjednal také, že se jim může dát nějaké jídlo.Ráno se to
Když vypuklo pražské povstání, začalv obci pracovat Revoluční národní výbor s předsedou Emanuelem Kalivodou (v průběhu roku ho vystřídal Vojtěch Sopr). Na továrně byla vyhlášena týdenní dovolená a zasedala tu Revoluční závodní rada v čeles Antonínem Volfem. Po osvobození Plzně byl zabaven majetek lazaretu a Hitlerjugend . Všichni Němci odjeli téhož dne v 10 autech, 7 aut zůstalo zde. Občané německé národnosti byli zajištěni a převezeni do Plzně, například četnický velitel Jan Drábek a technický vedoucí Götzel. Jejich majetek byl zabaven.
Pak přišly nezapomenutelné dny, kdy se Horní Bříza stala jedním z bodů
Lid převzal do svých rukou veškerou moc a občas zasahoval příliš tvrdě a ne vždy na pravém místě (jak je uvedeno v kronice). 8.května byl zatčen před školou příslušník SA Czelachowsky, bývalý zaměstnanec plzeňského Oberlandratu. Byl vydán Američanům, ale ti jej předali zpět našim lidem. Takže byl ubit na silnici od školy k potoku a tam hozen do vody. Později byl zakopán v blízkosti místního hřbitova. Jeho majetek byl sepsán a uložen na radnici.
Dělníci se vrátili do práce již 10.května. Do čela závodů se vrátil ing.Brabec. Chyběly lidé, suroviny a doprava byla ochromena, přesto se brzy podařilo obnovit výrobu. Celý koncern Západočeských kaolinek byl v říjnu 1945 znárodněn zestátněním (kromě slovenských závodů, které se odtrhly).
V obci nastal čilý společenský ruch.V hostinci u Benešů byl 5.června založen Svaz České mládeže s předsedou učitelem Josefem Kožíškem. 62 mládežníků organizovalo různé akce, brigády a také vydávalo časopis „Vpřed“, který tepal vše, co se dalo. Obyvatelé s ním byli tak nespokojeni, že vydávání časopisu bylo zastaveno. Byla obnovena činnost Sokola a Místní osvětové komise.
K dosavadním politickým stranám přibyla 31.května Čs.strana lidová, kterou vedl Josef Zimmerhakl a 20.června nově založená KSČ s předsedou Jaroslavem Vachtlem. Důvěrníkem Národněsocialistické strany byl Julius Svoboda, ČSSD vedl Václav Rada.
Vyprávění o Horní Bříze (podle kronik a archivních dokladů)
Horní Bříza, naše krásné město, leží pouhých devět kilometrů severně od Plzně. Původně bývala rozložena jen v úvalu Bělského potoka, který ji rozděloval na dvě části: na pravém břehu na rovině se rozkládalo Březí, na levém břehu na mírném svahu Čermná. K Horní Bříze patřila samota Čábalky.
Půda je tu úrodná hlinito-písčitá a Na horách jsou pískovcové skály. Nejvyšším bodem je na jihu tzv.Špitál (
Domy v Březí i Čermné byly dřevěné s černou zděnou kuchyní a doškovými střechami.Pouze pár domů bylo kamenných se šindelovou střechou. Ještě po l.světové válce tak vypadaly domky č.12,13,14,19 a 31.
Mezi můstkem na trnovské silnici u č.67 a můstkem před č.16 byla hluboká rokle, překlenutá původně pouze prkny. Most byl postaven až v roce 1910. Kolem stály vysoké akáty. Potok zaplavoval na jaře celé okolí. Na návsi v Čermné vedla cesta hlubokým úvozem, nad nímž ke statku č.18 a 67 strměl břeh. Dno úvozu bylo písčito-hlinité, vlhké od spodních vod a v době dešťů tu bývalo bezedné bahno, které občané zasypávali kameny. U č.35 byl přejezd přes potůček do Třemošné a dále do Plzně. Spojení s okolím bylo svízelné, místo silnic byly jen úvozy. Cesty museli udržovat starousedlíci, kteří dávali povozy a materiál, domkáři zas práci. Když se pak začaly budovat silnice, musel každý poplatník vystavět určitý díl.
Zajímavé jsou různé místní názvy, které se ovšem v průběhu let často měnily. Z Plzně se do Horní Břízy jede po staré obchodní cestě, která vedla z Bavor do Saska. Po levé straně se míjí na hranicích Třemošné a Plas hraniční sloup zvaný Bílá panna (také obávané místní strašidlo). O kousek dál je již křižovatka silnic k Horní Bříze a Oboře. Stará obchodní cesta vedla původně napravo k Jalovčinám, až později byla zbudována nová silnice ke Kaznějovu. Na křižovatce stával Černý kříž. Kdybychom jeli dál, minuli bychom odbočku ke kolomazné peci, kde až do roku 1870 pálili kolomazníci z Mrtníka kolomaz ze silných borových pařezů. Pec zanikla, avšak název zůstal. Ještě dál je křižovatka u Červeného kříže, odkud vede nalevo cesta k Modrému kříži a napravo k Jalovčinám, které byly oblíbeným výletním místem.
Ale my u Černého kříže odbočíme po staré Bykovské cestě k hornobřízské továrně.Tovární čtvrť nemá samozřejmě historická značení. Lesy vpravo nesou název Stará obec (snad tu kdysi stávala), U velkého kamene a V Toku, nalevo byl les U sv.Josefa. Obrázek tohoto svatého byl na místě dnešní vrátnice.
Od sv.Josefa vedla stará Bykovská cesta rovně k Černému mostu a dál lesem kolem Červeného vrchu do vsi. Tato část obce se nazývala Pod Bykovskou cestou ( dnes U trati a Pod zastávkou). U trati bývala tzv. Bykovská jáma s rybníčkem.
Nynější Tovární ulice Bykovskou cestu (přerušenou výstavbou šamotky) nahradila v roce1901. Rozcestí u dnešní benzínové stanice se nazývalo U panny Marie. Odtud vedla cesta nalevo k Černému mostu a dál do lesa Ve spáleništích, tři cesty napravo vedly ke kaolince a Sv.třem králům, k Modrému kříži a ke kolomaznépeci. Pod haldou, která se ovšem vytvořila až po 1.světové válce, byl obrázek sv.Anny, připomínající neštěstí, ke kterému v těchto místech došlo - při kácení stromů zde zahynula šestnáctiletá Anna Urbanová.
Název Na skoutech se používá dodnes, les vpravo je Ve spáleništích, U kláštera a Praha. Zapomenutá jsou místa U sv.Jiří, U Ferdinanda, Kozí hrádek a pod. U vrbky kdysi opravdu stála veliká vrba a za dnešní radnicí bývala rokle zvaná Rasovna, kde na skále rostly krásné borovice. Jméno Ryplička prý vzniklo ze žertu.
I v obci stávaly kříže: Zelený kříž na křižovatce cest do Ledec a Dubí, Beránkovic křížek na křižovatce ledecko-žilovské a jeden křížek na návsi u Benešů.
Pro názvy Špitál a Na kostelíku u silnice do Ledec není vysvětlení. Většina míst však měla názvy podle skutečného vzhledu a používání ( Za zadní a prostřední jamou, Na paloukách, Na hrázi, U pastuší hrušky a podobně). Svá jména mají i Hory, např. Korunka. A nedaleko u zálužské cesty stojí kámen Žemlička.
Obyvatelé Březí byli podle vyprávění a kronik vysocí a statní lidé. Nebyla výjimkou výška180-
Po staletí se živili místní obyvatelé převážně zemědělstvím. Pole tvořila úzké záhony a běžné bylo hospodaření na díly. To znamená, že jeden díl polí se nechával ladem a pásl se na něm dobytek. Půda si odpočinula, dobytek ji pohnojil a v příštím roce byla opět oseta. Až počátkem dvacátého století se půda začala hnojit a využívat všecka. Pěstovalo se hlavně žito, brambory (od konce 18.století) a oves, trochu pšenice, ječmen a vikev. Na menších výměrách také hrách, řepa, zelí, mák a do konce 19.století i len, který se ručně spřádal. V zahradách rostly převážně švestky, třetina byla jabloní a hrušní. Třešně se sázely u cest. První zemědělské stroje se objevily v osmdesátých letech 19.století.
Dobytek se pásl převážně venku a pečoval o něj obecní slouha. Ten bydlel zdarma v obecní pastoušce č.12, kde byla světnice, komora, dva chlévy a stodůlka a patřilo k ní asi 12 korců půdy. Slouha léčil dobytek (občas i lidi) a choval plemenného býka s kancem. Za připouštění dostával poplatky v obilí, které vybíral vždy na sv.Martina. Říkalo se tomu obecní sýpka nebo bejčí svarba. Hospodáři přivezli obilí o něco více, přebytek se na místě prodal a nakoupilo se pivo. Slouha připravil svačinu (chléb s tvarohem, sýrem nebo máslem, později vuřty nebo guláš) a slavilo se. Slouha zastával i funkci ponocného a zvoníka.
Obecní kovárna č.11 byla zděná, taškami krytá budova s dílnou, dvěma světnicemi, komorou, kůlnou a chlévem. Patřilo k ní 10 korců polí. I kovář dostával svou odměnu v obilí, peníze až od roku 1919. Smlouva s obecním kovářem se uzavírala na sv.Jiří vždy na tři roky. Domlouvaly se hlavně poplatky za vykonávané práce.
Sedlákům pomáhali za stravu a byt podruhové. Ženatý podruh dostával kousek pozemku a mohl si držet drobný dobytek. Starousedlíci se museli starat o obecní chudé, kteří chodili po střídě, to znamená, že každý den či týden byli v jiném statku.V devadesátých letech 19.století tuto starost převzala obec a vyplácela almužny v penězích i naturálie.
Tradiční zvyky a zábavy se dodržovaly i zde: hlučné dožínky v hostinci, draní peří ukončené doderkami s pohoštěním, masopustní zábavy. Slavné bývalo zejména havelské posvícení - na oběd přicházeli příbuzní a známí, pak se šlo k muzice. Druhého dne odpoledne v hostinci se slavila pěkná hodinka a hosté se rozjížděli až ve středu. Podobné to bylo o pouti sv.Jakuba.
Svatby trvaly i týden, jak vypravoval Jan Sopr z č.33, který se ženil v roce 1864 s Annou Kryčovou. Jeho svatba začala v úterý, do kostela se jelo v bryčkách. Na počátku vsi chasa "zatahovala" opentleným provazem a ženich se musel vykoupit. Slavnostně se odvážela i výbava z nevěstina domu, zdaleka ne nejkratší cestou. Hostina trvala do čtvrtka a zakončena byla muzikou.
Zato všední dny byly skromné. K snídani mléko či pražená polévka s chlebem, v poledne brambory na loupačku. Často jen mléko a chleba, a ani toho nebyl dostatek.
Kroj se tu nosil plzeňský s krátkou sukní, lajblíkem (živůtkem) a holubičkou na hlavě. Ženatí muži nosili krátké koženky, bílé punčochy a bagančata nebo vysoké boty. Hospodáři v zimě k tomu modrý plášť a tvrdý klobouk či vydrovku.
V roce 1980 bylo v obci 3125obyvatel, 533 domů, 40 chat, 717 rádií, 877 televizorů a 90 telefonních stanic.Předsedou byl do roku 1986 stále Tikal, pak ho vystřídal Milan Vodička. Tajemnicí byla od roku 1981 Dagmar Jandová.
Ředitelkou základní školy se v roce 1988 stala Jarmila Fenclová, a protože škola kapacitně
Horní Bříza se v roce 1985 stala střediskovou obcí. K tomu patřilo zřízení úseku sociálního zabezpečení, který zajišťoval výplaty všech sociálních dávek. Kromě toho byl zřízen úsek vodního a lesního hospodářství, úsek zemědělský, komise veřejného pořádku, bytová a správní komise.
Nové ředitelství – chodník k němu, muzeum, první poklopová pec v šamotce, obkládačky větších formátů, výroba krbů, první válečková pec F1, moderní pec na Plastizol, zrušení takohovu, zrušení plynárny
Nový areál SOU a hotel keramik 87 metanizace závodů
Zdravotní středisko se z MNV přestěhovalo na sídliště (po úmrtí dr.Vituška tu začala ordinovat dr.Voříšková), uvolněné prostory zabrala pošta.
Koncem osmdesátých let byla při MNV zřízena drobná provozovna, pod níž spadala kadeřnice, prádelna a mandl, řidiči multikár, sklenářství a čistírna (v bývalé spořitelně na návsi – spořitelna se přestěhovala na továrnu do tzv. Bílého domu).
A zase se budovalo: chodníky a nové ulice,kotelna na sídlišti, kanalizace,
Okresní podnik místního hospodářství (OPBH) zajišťoval různé služby, například sklenářství. Jinak tu byla opravna obuvi a punčoch, autoopravna Kovodružstva,dvě kadeřnictví, pedikura, mandl .
Obchody se příliš neměnily, potraviny byly stále čtvery, zelenina, drogerie s
chodník od PŘ k vrátnici
V obci se připravovalo založení OF od konce prosince 1989. 10.ledna se konalo veřejnéshromáždění v budově Svazarmu Ing.Pešek přečetl návrh programovéhoprohlášení a každý čtvrtek že bude na MNV zástupce OF, kterému mohou předávatpřipomínky a požadavky. Byl odhlasován požadavek zákazu činnosti REKO
OFzákladní požadavky:
Vyšetřenísrpnových událostí
Vyšetřenízákroku na Národní třídě
Vytvořeníprávního systému, který zaručí, že občané nebudou postihování za své pol.názory
Zrušenípředvojenské přípravy branců, depolitizace armády, bezpečnosti a soudnictví,humanizace školní výchovy.
Konkrétněv HB dokončit odstranění předchozího monopolního postavení KSČ (hesla, busty..)
obnovitpůvodní název Masarykova škola
zajistitučitele pro výuku cizích jazyků a mimoškolní činnost uskutečňovat pouze nazákladě dobrovolnosti
vypracovatsociální a ekologický program rozvoje obce
prošetřitvyužití střelnice na kaolince
dokončitšetření ohledně pokusné výroby družstav REKO
mluvčíOF Ing.Jiří Pešek, Ing.Pavel Kupka, Miroslav Zelenka
vefunkci předsedy MNV zůstal Milan Vodička, ale jmenována nová rada a změnilo sei složení komisí a výborů. Ukončen byl pracovní poměr tajemnice D.Jandové, 1990ve volbách starosta Monhart, tajemniceod 2.4.90 Horská 1990 3949 obyvatel, 588 domů, 46 chat
oslavyosvobození 5.května na starém hřišti OF a Sdružení technických sportů
historickéfotografie, koncert vystoupení skupiny Taxmeni,příjezd vojenských historickýchvozidel, soubor Úsměv, místní skupina Primáti a orchestr Želinského, táboráchna závěr, obcí projela i historická parní lokomotiva
volby– KSČ a koalice OF, SZ, ČSS a ČSL (založena 29.3.90, předsedkyně Irena Pretlová
11.6.zrušenaNF místo Svazarmu Sdružení technických sportů vedl Pazdera
Hospodářská krize se naplno projevila i v Horní Bříze. Dolehla na všechny závody Západočeských kaolinek, které přesto koupily víseckou a kaznějovskou plavírnu s ložiskem. Poměrně dobře si vedla hornobřízská flíska, kde se
Podle sčítání lidu v roce 1930 bylo vobci 208 domů, 399 rodin a celkově 1616 obyvatel (trvale usazených 1452). Čechů bylo 1575, Němců 28 (zaměstnanci drah), 6 Ukrajinců, 4 Rusové, 1 Rusín, 1 Slovinec a 1 Maďar. V obci bylo 108 hospodářů a 53 živností (včetně továrny).
Volby v roce 1931 vyhrála sociální demokracie, starostou byl opět zvolen Julius Fencl. Tajemnicí se o rok později stala jeho dcera Anna Fenclová. Někteří dlouholetí zaměstnanci odešli do výslužby: strážník Václav Matějovec po 30 letech služby, místo něho nastoupil Martin Kabát, bývalý italský legionář. Lesního hajného Jana Dolejše nahradil Vojtěch Sládek, domkář a dosavadní polní hlídač. A vrchním četnickým strážmistrem místo Viléma Grundfesta byl jmenován Jan Motlík. Kromě něho tu byli tři strážmistři. Kovář Fremund si zařídil vlastní živnost a obecním kovářem se stal Jaroslav Janovský z Koryt. Novým obecním slouhou v roce 1935 se stal Václav Havlíček.
30.srpna 1931 byla slavnostně otevřena nová měšťanka. Rozpočet 1.612 tis.K byl překročen o tři sta tisíc. Prvním ředitelem měšťanky se stal Stanislav Bulant z Lužné u
Krize se nevyhnula ani obchodům a službám, způsobila mnohé úpadky obchodů i řemesel. Řemeslníci neměli práci, pokud nebyli zaměstnáni při stavbě školy. Hned v roce 1930 musela obchod uzavřít Marie Zachatá, neuspěli ani její následovníci. Marie Karásková, která měla také koloniál, se snažila rozšířit svůj podnik tím, že si pořídila auto a její manžel začal rozvážet mléko z Vísek do Horní Břízy i Plzně. V roce 1933 skončil v obchodním domě č.88 Emanuel Šendera, místo něho si tu krejčí Jan Zamec z Plzně zařídil konfekci, čistírnu prádla a opravy oděvů. Zámečník Šír si založil autodopravu: z okolí vozil lidi do Plzně a zpět. Měl však povolenou jen dopravu na objednávku, nikoliv pravidelnou a tak ji na nátlak Českých drah, kterým dělal konkurenci, musel ukončit. Jezdil pak do Mělníka a zatím mu vázla doma živnost. Nakonec se vzdal řemesla i obchodu a dílnu s domem pronajal Josefu Rychtáři, zámečníku z Plzně, a přestěhoval se do Roudnice. Velcí obchodníci se i v této době udrželi, prosperoval Škanta i Edelstein. Ten ale svůj obchod v č.16 prodal v roce 1937 Antonínu Balvínovi, a sám se odstěhoval.
V roce 1934 katastrofální sucho odkvětna do srpna ničilo úrodu, v létě musel být vyhlášen zákaz vstupu do lesů kvůli opakujícím se lesním požárům. V průmyslu však nastalo oživení, hornobřízské továrny pracovaly naplno. V dalších letech získaly Zpč.kaolinky majoritu akcií Rakovnických a Poštorenských keramických závodů, kupovaly ložiska surovin, postavily budovu pomocných provozů, hlavní sklad a první mistráky u silnice.V šamotce byla postavena první tunelka, ve flísce zavedeno kalibrování obkládaček.
Sociální demokracie uspořádala hezkou oslavu1.máje 1937. Obcí prošel průvod s hudbou, pak se u pomníku padlých sešli dělníci z celého okolí. Zazněly proslovy, vyzývající k solidaritě a vlastenectví v této těžké době. Slavnost ukončila Píseň práce.
Od roku 1937 se povinně organizovala CPO –„Civilní protiletadlová obrana“ s odborem organizačním, technickým a záchranným. V obci bylo 5 okrsků, na továrně šestý. V sále kantýny probíhal od podzimu 1937 až do května 1938 kurs pro záložní důstojníky.
Místní spolky v těchto letech také zpočátku musely omezit činnost kvůli krizi. Sokolové a agrárníci pořádali staročeské máje, slavily se různé svátky. Plesů bylo méně, ale přesto se konal například ples všedělnický, hasičský, sokolský, maškarní a agrární. Také pokračovaly bezplatné přednášky v sokolovně, třeba „Vznik a vývoj tvorstva na Zemi“ se světelnými obrazy (Osvětová komise zakoupila projekční přístroj). V roce 1935 už byla činnost spolků zas na obvyklé úrovni. V tomto roce se hrálo 9x divadlo, pořádalo 24 zábav, 2x čaje, večírek, koncert, 3 veřejná cvičení, dva zápasy v házené a promítalo se 54 filmů. DTJ i SK si zařídily vlastní hřiště. Pěvecký spolek zakoupil pohřební vůz pro své zesnulé členy a půjčoval ho i ostatním zájemcům. Doposud se totiž museli mrtví odnášet na hřbitov na márách.
Pak přišel smutný rok 1938. V květnu byla vyhlášena částečná mobilizace, která se týkala mnohých hornobřízských občanů včetně záložníků. Podle nařízení okresního úřadu se v každé obci musela organizovat nejnutnější péče o osoby, které prchaly z ohroženého území. K nám bylo posláno asi 150 osob, které narychlo, jen s
Hospodářská krize se naplno projevila i v Horní Bříze. Dolehla na všechny závody Západočeských kaolinek, které přesto koupily víseckou a kaznějovskou plavírnu s ložiskem. Poměrně dobře si vedla hornobřízská flíska, kde se[ob,kamna2,-,-,l,15,20,1,Přenosná kamna] začaly vyrábět mrazuvzdorné fasádní obkládačky Alit a přenosná kachlová kamna. Bylo však nutné zastavovat [ob,kamna1,-,-,p,15,50,1,Výroba kamen] některé provozy a prudce tak narůstala nezaměstnanost. Tíseň a bída nezaměstnaných dostoupila vrcholu, i když je částečně zaměstnávala obec. Ale obec byla těžce zadlužena. V době rozmachu nezískala přebytky, i když například továrna mohla platit mnohem vyšší daně, než jí obec vyměřila. Obec se navíc vyčerpala stavbou školy, elektrifikací, stavbou pastoušky, hřbitova a podobně. Nyní vinou krize poklesly podle změněných daňových zákonů obecní příjmy. Například továrna v letech dvacátých odevzdávala obci na dani 250 tisíc, nyní měla vyměřeno necelých 14 tisíc, protože v dřívějších letech investovala a nyní měla nárok na odpis těchto investic. Když obec požádala továrnu o půjčku, dostala místo požadovaných 120 tisíc pouze padesát tisíc. Musely být zavedeny obecní dávky – přirážky k nápojové dani, dávka z piva a vína, poplatky z převodu nemovitostí, poplatky za psy, za byty a provozovny, daně z her, masných výrobků, reklam, elektrické energie, hřbitovní poplatek, poplatek za užívání veřejného prostranství, z úředních úkonů, povolení staveb, z motorových vozidel... Prostě platilo se za všechno a tyto poplatky se každoročně zvyšovaly. Přesto to nestačilo a obec si během krize musela půjčovat, kde se dalo.
Podle sčítání lidu v roce 1930 bylo vobci 208 domů, 399 rodin a celkově 1616 obyvatel (trvale usazených 1452). Čechů bylo 1575, Němců 28 (zaměstnanci drah), 6 Ukrajinců, 4 Rusové, 1 Rusín, 1 Slovinec a 1 Maďar. V obci bylo 108 hospodářů a 53 živností (včetně továrny).
Volby v roce 1931 vyhrála sociální demokracie, starostou byl opět zvolen Julius Fencl. Tajemnicí se o rok později stala jeho dcera Anna Fenclová. Někteří dlouholetí zaměstnanci odešli do výslužby: strážník Václav Matějovec po 30 letech služby, místo něho nastoupil Martin Kabát, bývalý italský legionář. Lesního hajného Jana Dolejše nahradil Vojtěch Sládek, domkář a dosavadní polní hlídač. A vrchním četnickým strážmistrem místo Viléma Grundfesta byl jmenován Jan Motlík. Kromě něho tu byli tři strážmistři. Kovář Fremund si zařídil vlastní živnost a obecním kovářem se stal Jaroslav Janovský z Koryt. Novým obecním slouhou v roce 1935 se stal Václav Havlíček.
30.srpna 1931 byla slavnostně otevřena nová měšťanka. Rozpočet 1.612 tis.K byl překročen o tři sta tisíc. Prvním ředitelem měšťanky se stal Stanislav Bulant z Lužné u [ob,skola,-,-,p,15,50,1,Nová škola] Rakovníka, ruský legionář a účastník bitvy u Zborova. Učila tu L.Fuková, Ladislav Šimandl, Václav Procházka a Marie Reyčová. Pětitřídní obecnou školu řídil František Valeš a učila tam Anna Maidlová, Josef Straka, Jan Rajšl, Anna Svobodová a Anna Dienstbierová-Lavičková.Vyučovalo se také náboženství: římsko-katolické vyučoval nový ledecký farář Václav Weber (předtím byl farářem Václav Hruška), českobratrské náboženství vyučovala Hana Kolenová a československé Sylva Blatská. Škola byla krásná a účelně vybavená. Její tvůrce Hanuš Zápal jí věnoval dokonce věžní hodiny. Ve staré škole se pak konaly obecní schůze, byla tam knihovna, Kampelička a byt ředitele školy. O čtyři roky později (1.1.1935) odešel do výslužby řídící František Valeš. Obě školy byly pak spojeny pod jednu správu, ředitelem byl jmenován Stanislav Bulant, který převzal od p.Valeše i vedení kroniky. Měšťanku začaly navštěvovat kromě dětí žilovských a tatinských i děti z Trnové. Od září 1936 byl zřízen 4.ročník měšťanky. V roce 1937 se začalo stavět oplocení kolem celého pozemku, protože lidé si navykli vozit za školu smetí. Na oslavu 20 let ČSR a T.G.Masaryka byly před školou zasazeny dvě pamětní lípy.
Krize se nevyhnula ani obchodům a službám, způsobila mnohé úpadky obchodů i řemesel. Řemeslníci neměli práci, pokud nebyli zaměstnáni při stavbě školy. Hned v roce 1930 musela obchod uzavřít Marie Zachatá, neuspěli ani její následovníci. Marie Karásková, která měla také koloniál, se snažila rozšířit svůj podnik tím, že si pořídila auto a její manžel začal rozvážet mléko z Vísek do Horní Břízy i Plzně. V roce 1933 skončil v obchodním domě č.88 Emanuel Šendera, místo něho si tu krejčí Jan Zamec z Plzně zařídil konfekci, čistírnu prádla a opravy oděvů. Zámečník Šír si založil autodopravu: z okolí vozil lidi do Plzně a zpět. Měl však povolenou jen dopravu na objednávku, nikoliv pravidelnou a tak ji na nátlak Českých drah, kterým dělal konkurenci, musel ukončit. Jezdil pak do Mělníka a zatím mu vázla doma živnost. Nakonec se vzdal řemesla i obchodu a dílnu s domem pronajal Josefu Rychtáři, zámečníku z Plzně, a přestěhoval se do Roudnice. Velcí obchodníci se i v této době udrželi, prosperoval Škanta i Edelstein. Ten ale svůj obchod v č.16 prodal v roce 1937 Antonínu Balvínovi, a sám se odstěhoval.[ob,cp16,-,-,p,15,50,1,Nyní Balvín] Proti staré škole u Kryčů byla zřízena prodejna konzumního družstva občanského. A Zpč. konzumní družstvo adaptovalo dům č.115 na svoji druhou prodejnu (jednu mělo v č.20).V obchodním domě č.88 začal prodávat papírnické zboží a učebnice Václav Juček. Bohužel se zabil na motorce a jeho vdova musela po nějaké době papírnictví předat knihaři Zemanovi. Zeman prodejnu přesunul do č. 67.
V roce 1934 katastrofální sucho odkvětna do srpna ničilo úrodu, v létě musel být vyhlášen zákaz vstupu do lesů kvůli opakujícím se lesním požárům. V průmyslu však nastalo oživení, hornobřízské továrny pracovaly naplno. V dalších letech získaly Zpč.kaolinky majoritu akcií Rakovnických a Poštorenských keramických závodů, kupovaly ložiska surovin, postavily budovu pomocných provozů, hlavní sklad a první mistráky u silnice.V šamotce byla postavena první tunelka, ve flísce zavedeno kalibrování obkládaček.
Sociální demokracie uspořádala hezkou oslavu1.máje 1937. Obcí prošel průvod s hudbou, pak se u pomníku padlých sešli dělníci z celého okolí. Zazněly proslovy, vyzývající k solidaritě a vlastenectví v této těžké době. Slavnost ukončila Píseň práce.
Od roku 1937 se povinně organizovala CPO –„Civilní protiletadlová obrana“ s odborem organizačním, technickým a záchranným. V obci bylo 5 okrsků, na továrně šestý. V sále kantýny probíhal od podzimu 1937 až do května 1938 kurs pro záložní důstojníky.
Místní spolky v těchto letech také zpočátku musely omezit činnost kvůli krizi. Sokolové a agrárníci pořádali staročeské máje, slavily se různé svátky. Plesů bylo méně, ale přesto se konal například ples všedělnický, hasičský, sokolský, maškarní a agrární. Také pokračovaly bezplatné přednášky v sokolovně, třeba „Vznik a vývoj tvorstva na Zemi“ se světelnými obrazy (Osvětová komise zakoupila projekční přístroj). V roce 1935 už byla činnost spolků zas na obvyklé úrovni. V tomto roce se hrálo 9x divadlo, pořádalo 24 zábav, 2x čaje, večírek, koncert, 3 veřejná cvičení, dva zápasy v házené a promítalo se 54 filmů. DTJ i SK si zařídily vlastní hřiště. Pěvecký spolek zakoupil pohřební vůz pro své zesnulé členy a půjčoval ho i ostatním zájemcům. Doposud se totiž museli mrtví odnášet na hřbitov na márách.
Pak přišel smutný rok 1938. V květnu byla vyhlášena částečná mobilizace, která se týkala mnohých hornobřízských občanů včetně záložníků. Podle nařízení okresního úřadu se v každé obci musela organizovat nejnutnější péče o osoby, které prchaly z ohroženého území. K nám bylo posláno asi 150 osob, které narychlo, jen s [ob,ubenesu,-,-,l,15,50,1,U Benešů] tím nejnutnějším, musely opustit své domovy. Všichni byli ubytováni v hostinci u Hájků a Benešů. Nejdříve se jim vařilo ve školní kuchyni, pak byla v hostinci umístěna kamna, aby si z prostředků, které jim dala obec, mohli vařit sami. V obci se ustavil také výbor pro pomoc českým uprchlíkům, ale sebraných věcí zatím nebylo třeba. Ve staré škole byla umístěna vojenská posádka (28 mužů a jeden důstojník).